Článek
Práce, byt, pár přátel, občasné rande, které nikam nevedlo. Žádné drama, žádné velké city. A pak přišla obyčejná návštěva lékaře, která mi zamotala hlavu víc než cokoli předtím. K doktorovi jsem šla kvůli bolestem hlavy.
Nic vážného, spíš únava, stres, práce u počítače. Čekárna byla plná, seděla jsem tam skoro hodinu a přemýšlela o tom, kolik e mailů mě po návratu do práce čeká. Když mě zavolali dovnitř, byla jsem podrážděná a chtěla to mít rychle za sebou.
Jenže ten muž za stolem mě zaskočil. Nebyl nijak zvlášť hezký v tom filmovém slova smyslu, ale měl klidný hlas a díval se na mě tak, že jsem měla pocit, že jsem v místnosti jen já a on. Neodbýval mě. Nepsal si něco do počítače, zatímco bych mluvila. Poslouchal. Ptál se. Vysvětloval. A hlavně se choval, jako bych byla důležitá.
Vyšetření trvalo déle než obvykle. Ne proto, že by bylo složité, ale proto, že se mnou mluvil. O práci, o spánku, o tom, jak žiju. Když jsem odcházela, měla jsem v ruce doporučení a pocit, který jsem neuměla pojmenovat. Nebyla to láska. Spíš zvláštní klid a hřejivý pocit, že mě někdo opravdu viděl.
Doma jsem na něj pořád myslela. Na to, jak se usmál, když jsem se snažila popsat, kde přesně mě bolí hlava. Na to, že mi řekl, ať si na sebe dávám pozor. Připadala jsem si hloupě. Je to přece jen doktor. Jeho práce je být milý. Uklidňovala jsem se tím. Ale myšlenky se vracely.
Bolest hlavy za pár dní ustoupila. Měla bych být spokojená. Místo toho jsem cítila prázdno. A tehdy mě napadla ta myšlenka, kterou jsem si nejdřív odmítala připustit. Co kdybych tam šla znovu.
Začalo to nevinně. Řekla jsem si, že mě zase bolí hlava. Pak že se mi motá. Pak že mám bušení srdce. Pokaždé jsem si připadala trochu trapně, ale zároveň jsem se těšila. Na těch pár minut, kdy budu zase sedět naproti němu a on se mě bude ptát, jak se mám.
Nikdy mi nedal sebemenší náznak něčeho nevhodného. Byl profesionální, slušný, pozorný. A možná právě proto jsem si k němu vytvořila vztah, který existoval jen v mé hlavě. Začala jsem si všímat detailů. Jak má upravené ruce. Jak se lehce mračí, když přemýšlí. Jak se usměje, když řeknu něco ironického.
Po každé návštěvě jsem odcházela s pocitem viny. Lhala jsem. Zneužívala jsem systém. Zabírala jsem místo lidem, kteří možná pomoc potřebovali víc než já. A přesto jsem se objednávala znovu. Sama sobě jsem to vysvětlovala tím, že mi není dobře. Že mám stres. Že se necítím psychicky v pořádku. Což vlastně byla pravda. Jen ne tak, jak jsem ji prezentovala.
Jednou se mě zeptal, jestli se v mém životě neděje něco, co by mě mohlo zatěžovat. Díval se na mě dlouho a vážně. V tu chvíli jsem měla chuť všechno říct. Přiznat, že nejsem nemocná. Že jsem tam proto, že mi chybí blízkost, pozornost, lidský zájem. Mlčela jsem. Jen jsem pokrčila rameny.
Ten zlom přišel nečekaně. Jednoho dne mi sestra oznámila, že pan doktor už v ordinaci nepůsobí. Přestoupil jinam. Nevěděla, kam přesně. Seděla jsem v čekárně a cítila, jak se mi stahuje žaludek. Bylo po všem. Bez rozloučení, bez tečky.
Doma jsem si připadala směšně. Uvědomila jsem si, jak moc jsem si celý příběh vytvořila sama. Jak jsem se upnula na člověka, který pro mě byl symbolem něčeho, co mi v životě chybělo. Pozornosti. Zájmu. Pomalosti. Pocitu, že na mě má někdo čas.
Dnes už k tomu doktorovi nechodím. Vlastně už ani nevím, jak se jmenuje. Ale často na něj myslím. Ne jako na muže, do kterého jsem byla zamilovaná. Spíš jako na zrcadlo. Ukázal mi, že něco ve svém životě potřebuji změnit. Že si zasloužím vztah, kde mě někdo poslouchá nejen proto, že je to jeho práce.
A tak jsem přestala chodit k lékaři se smyšlenými potížemi a začala se víc ptát sama sebe, co mě vlastně bolí doopravdy.
