Článek
Několikrát jsem měla prst nad tlačítkem odeslat a říkala si, že je to zbytečné. Že si jen připomenu, kde je moje místo. Nakonec jsem to poslala. Řekla jsem si, že maximálně nepřijde odpověď. Přišla.
Pozvali mě na pohovor. Ten den jsem si připadala jako podvodník. Seděla jsem v tramvaji a v hlavě si opakovala, že nemám co nabídnout. Že všichni ostatní kandidáti budou mít roky zkušeností, projekty, úspěchy. Já jsem měla jen chuť učit se a pocit, že bych to dokázala.
Když jsem vešla do kanceláře, všechno působilo profesionálně. Skleněné dveře, moderní prostory, lidé, kteří vypadali sebejistě. Najednou jsem si byla až bolestně vědomá toho, že tam nepatřím. Měla jsem pocit, že mi to musí být vidět na čele.
Sedla jsem si naproti dvěma lidem, kteří si otevřeli můj životopis. Viděla jsem, jak jejich oči přejíždějí po řádcích, kde chyběla ta správná praxe. Čekala jsem otázku, která mě usadí. Proč si myslíte, že se na tuhle pozici hodíte, když jste to nikdy nedělala. Ta otázka přišla.
Polkla jsem a rozhodla se, že tentokrát nebudu hrát hru na dokonalou kandidátku. Řekla jsem pravdu. Že zkušenosti nemám, ale že jsem ochotná pracovat víc než ostatní. Že jsem zvyklá učit se rychle. Že mě ten obor fascinuje a že jsem poslední měsíce trávila večery studiem věcí, které nikdo nevidí v mém životopise.
Nevím, jestli to byla odvaha nebo rezignace. Možná obojí. Pohovor netrval dlouho. Nebyl nepříjemný, ale ani euforický. Odcházela jsem s pocitem, že jsem to alespoň zkusila. Že jsem si dokázala, že umím sedět naproti lidem, kteří rozhodují o budoucnosti, a nezhroutit se.
Cestou domů jsem si říkala, že to stačí. Že i kdyby to nevyšlo, už jen to, že jsem tam šla, je malý krok. Vždycky jsem byla ta opatrná. Ta, která si vybírá jistotu. A najednou jsem zkusila něco, co bylo nad moje možnosti.
Týden se nic nedělo. Každý den jsem kontrolovala e mail a snažila se tvářit, že je mi to jedno. V práci jsem fungovala jako obvykle, ale někde vzadu v hlavě mi běželo, že možná právě teď někdo jiný podepisuje smlouvu na místo, o kterém jsem snila.
Sedmý den mi zazvonil telefon. Viděla jsem neznámé číslo a na vteřinu jsem zaváhala. Pak jsem to zvedla. Hlas na druhé straně byl klidný a věcný. Řekli mi, že si mě vybrali. Že je zaujalo, jak mluvím o motivaci. Že zkušenosti se dají naučit, ale přístup ne.
Stála jsem uprostřed kuchyně a nebyla schopná odpovědět. Měla jsem pocit, že se spletli. Že to musí být omyl. Ještě jsem se ujistila, jestli opravdu mluví se mnou. Ten večer jsem dlouho seděla v tichu. Místo radosti přišel strach. Co když to nezvládnu. Co když hned první týden zjistí, že udělali chybu. Co když jsem jen dobře zapůsobila a realita bude jiná.
První den v nové práci jsem přišla o půl hodiny dřív. Ne proto, že bych chtěla dělat dojem, ale protože jsem doma nemohla vydržet. Nervozita mi svírala žaludek. Připadala jsem si znovu jako někdo, kdo tam nepatří.
Jenže postupně se něco změnilo. Každý úkol, který jsem dostala, jsem brala jako důkaz důvěry. Když jsem něco nevěděla, ptala jsem se. Když jsem něco pokazila, přiznala jsem to. A zjistila jsem, že svět se nezboří. Že lidé kolem mě nejsou soudci, ale kolegové.
Po pár týdnech jsem si uvědomila, že už ráno nevstávám s pocitem, že jdu na zkoušku. Že tam opravdu pracuju. Že ta pozice, která mi připadala nedosažitelná, je teď moje realita. Občas si vzpomenu na tu chvíli, kdy jsem skoro neposlala životopis. Stačilo málo a zůstala bych tam, kde jsem byla. Ne proto, že bych neměla schopnosti, ale protože jsem si je sama nedovolila vidět.
Nikdo mi negarantoval úspěch. Nikdo mi neslíbil, že to bude jednoduché. Ale někdo mi dal šanci. A možná ještě důležitější je, že jsem si ji dala sama. Dnes už vím, že zkušenosti jsou důležité, ale nejsou všechno. Někdy je větší překážkou náš vlastní hlas v hlavě, který nás přesvědčuje, že nejsme dost. Že bychom měli počkat, až budeme připravení. Jenže připravení nebudeme nikdy úplně.
Když se mě dnes někdo zeptá, jak jsem tu práci získala, nemám žádný univerzální návod. Neexistuje zázračná věta, kterou bych na pohovoru řekla. Byla jsem jen upřímná a připravená učit se.
Možná jsem měla štěstí. Možná hrálo roli načasování. Ale vím jedno. Kdybych tehdy zůstala doma a přesvědčila sama sebe, že na to nemám, nikdy bych se nedozvěděla, že to zvládnu. A to je možná ta největší změna. Ne nová pozice, ne vyšší plat, ale vědomí, že si někdy můžeme dovolit víc, než si myslíme. Stačí udělat krok, i když se třesou kolena.
