Článek
Monika byla krásná. Byla vtipná. Voněla jako les po dešti. A když se smála, dělaly se jí pod očima ty jemné linky, které neprozrazují věk, ale život.
Seznámili jsme se přes známé na jedné narozeninové oslavě, kde jsem původně ani být neměl. Přesně ten typ večera, kdy si řeknete, že zůstanete doma, ale pak vás někdo přemluví a vy si cestou říkáte, že to bude další ztracený večer plný trapných rozhovorů o ničem. Nebyl. Monika stála u radiátoru, pila bílé víno a měla výraz člověka, který toho už slyšel hodně, ale pořád ho ještě něco zajímá.
Chodili jsme spolu dva měsíce a všechno bylo jako v katalozích o pozdní lásce. Chodili jsme do kin, do kaváren, do obchodů se starožitnostmi, i když tam nic nekupujeme. Monika se uměla ptát. Uměla poslouchat. A měla ve skříni víc kabátů než celý Barrandovský fundus. Byla… jiná. Zajímavá. Možná trochu extravagantní, ale takovým tím způsobem, který vám přijde roztomilý, když se zrovna netýká vás.
A pak přišel nápad: pojedeme spolu na víkend na hory. Poprvé. Někam do Jeseníků, kde jsou ještě lidé, co říkají „sníh je dar“ a ne „dopravní komplikace“. Rezervoval jsem penzion, koupil nový obal na termosku a těšil se jako dítě na první sněhovou vločku. Netušil jsem, že tou vločkou budu já.
První podezření přišlo v autě. Monika si vezla vlastní playlist. Ne, že bych měl něco proti šedesátým létům, ale když slyšíte čtyřicetkrát po sobě Nancy Sinatrovou, začnete chápat, proč Frank raději pil. V kufru měla čtyři kufry. Ano, čtyři. Na víkend. S obhajobou, že „vždycky je třeba mít možnosti“.
Ale já neprotestoval. Zatím. Pořád jsem byl zamilovaný. Pořád jsem věřil, že všechno má svůj důvod, a že lidé prostě někdy potřebují čtyři páry sněžnic, sedm svetrů a dvoje šaty na večerní čtení v penzionu.
Ten večer jsme ještě zvládli v pohodě. Byla atmosféra. Oheň v krbu. Víno. Teplo. Ale druhý den jsme šli do města a Monika se oblékla… jinak. Řekla, že to jsou její „zimní městské šaty“. Měly kožešinový límec, klobouk s pírkem a vysoké kozačky, které by se víc hodily na módní přehlídku v Moskvě než na chodník v Jeseníku.
Lidé se po nás otáčeli. Ne takovým tím obdivným způsobem. Spíš výrazem „je to živá osoba, nebo performance?“. Já měl bundu z Decathlonu, klasické kalhoty a výraz člověka, který není jistý, jestli dělá zrovna dobře. Ona měla styl, osobnost, hlasitý smích a klouzala po chodníku, jako by tančila se smrtí. A když upadla, zvedla se s větou: „To byl záměr.“
Na běžkách jsme se pohádali. Já chtěl jet lesem. Ona chtěla, aby bylo víc lidí, co ji budou vidět. Na chatě si objednala punč a ptala se, proč nemají šampaňské. Starý horal za barem se na mě podíval tak, že jsem měl chuť si nasadit kuklu.
Večer mi řekla, že jí vadí, že „nejsem hrdý na ženu, která má vkus“. A že „se vedle mě cítí jako z jiné planety“. A já jí na to nemohl nic říct, protože měla vlastně pravdu. Jen jsem netušil, že ta planeta bude tak daleko od mojí.
Cestou zpátky bylo ticho. Už žádná Nancy Sinatra. Jen šum pneumatik a tikot směrovky, který zněl jako odpočítávání do konce. Doma jsme si popřáli hezký večer a od té doby jsme se neviděli. Ne že bych měl vztek. Spíš zvláštní úlevu. A trochu smutku.
Zůstal mi zážitek a pochopení. Někdy člověk narazí na někoho, kdo ho okouzlí – protože je jiný, nečekaný, silný. Ale jinakost sama o sobě nestačí. Když se v ní člověk necítí sám sebou, není to vztah. Je to představení.
