Článek
Byla jsem promrzlá, unavená a trochu hladová. Ten typ hladu, kdy vám voní i obyčejný rohlík. Na Šumavě jsme ten den nachodili víc, než jsme plánovali, a když se před námi objevila horská chata s jídelním lístkem na tabuli, vůbec jsem nepřemýšlela. Chtěla jsem si sednout, ohřát ruce o talíř a na chvíli nemyslet na bolavé nohy. Polévka dne za 189 korun mi tehdy nepřišla jako téma k přemýšlení. V horách je prostě všechno dražší. To přece víme.
Objednala jsem si ji bez váhání. Personál byl milý, trochu unavený, ale usměvavý. Všude kolem dřevěné stoly, turisté v péřovkách, mokré boty pod lavicemi. Atmosféra, která člověka uklidní. Když přede mě přistál hluboký talíř, první, co mě zarazilo, byla vůně. Nebyla špatná. Jen… povědomá. Taková ta chuť, kterou znáte z dětství, když doma nebyl čas vařit.
Nabírám první lžíci a v hlavě mi naskočí úplně konkrétní vzpomínka. Sáček, horká voda, rychlé zamíchání. Neříkám, že byla vyloženě špatná. Byla teplá, lehce přesolená, s pár kousky zeleniny, které působily spíš jako alibi. Ale rozhodně to nebyla polévka, kterou bych si představila pod označením „domácí recept“. A právě tohle mě začalo pálit víc než těch 189 korun.
Chvíli si říkám, že si to možná jen namlouvám. Že jsem přehnaně kritická. Že v horách člověk prostě nemůže čekat gastronomický zázrak. Jenže s každou další lžící jsem si byla jistější. Tohle není o surovinách ani o cenách energií. Tohle je o příběhu, který se k tomu talíři přidá.
Když jsem se při placení zeptala, jestli je polévka opravdu vařená na místě, slečna za barem bez mrknutí oka odpověděla, že jde o domácí recept podle jejich kuchaře. Řekla to s klidem, skoro automaticky. Domácí. To slovo dneska znamená všechno a nic zároveň. Stačí ho vyslovit a člověk má mít pocit, že dostal něco navíc.
Seděla jsem tam a přemýšlela, jestli je vlastně fér to řešit. Kvůli jedné polévce. Kvůli částce, kterou jinak bez mrknutí oka utratíme za kávu na benzínce. Jenže nešlo o tu částku. Šlo o ten pocit, že jsme si zvykli přijímat vysvětlení, která hezky zní, i když jim úplně nevěříme.
Cestou zpátky jsem o tom mluvila s partnerem. Smál se a říkal, že příště si dám radši čaj. Možná měl pravdu. Jenže mě víc než samotná chuť mrzelo něco jiného. Že i na místech, kam jedeme hledat obyčejnost a poctivost, dostaneme marketing zabalený do dřevěného interiéru.
Nejsem naivní. Vím, že provoz horské chaty něco stojí. Vím, že personál musí z něčeho žít a že logistika v horách není jednoduchá. Ale pořád si myslím, že mezi „je to drahé“ a „říkáme tomu domácí, i když to tak není“ je rozdíl.
Možná jsem tu polévku zaplatila hlavně za výhled z okna a za to teplo v místnosti. Možná jsem si kupovala chvíli odpočinku, ne kulinářský zážitek. Ale od té doby si dávám větší pozor na to, jak snadno přijímám slova, která mají zakrýt realitu. Protože někdy nejde o těch 189 korun. Někdy jde o to, jestli si necháme namluvit, že prášek z pytlíku je domácí příběh.
