Článek
Šla jsem do ložnice, kde má psací stůl, protože v kuchyni žádná tužka nebyla. Otevřela jsem šuplík a hned nahoře ležel sešit. Obyčejný, školní, tenký. Byl otevřený, jako by ho někdo odložil jen na chvíli.
Nejdřív jsem si myslela, že jsou to nákupní poznámky nebo nějaké účty. Jenže první řádek mě zastavil. Moje jméno. Napsané úhledným rukopisem. Pod ním seznam. Krátké věty. Bez emocí, bez vysvětlení. Jako soupis věcí, které je potřeba si pamatovat.
Je líná. Má nepořádek. Je náladová. Málo vaří. Neumí se chovat ke starším. Ovlivňuje mého syna. Není dost dobrá matka. Myslí jen na sebe.
Četla jsem to několikrát dokola, protože jsem si pořád říkala, že to nemůže být o mně. Že to musí být nějaký pracovní seznam, možná poznámky o někom jiném. Jenže vedle některých bodů byly drobné poznámky. Včera přišla pozdě. Zase koupila hotovku. Dítě mělo špinavé boty. Smála se moc nahlas.
V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Zavřela jsem sešit, ale bylo pozdě. Něco ve mně se zlomilo. Vrátila jsem ho zpátky do šuplíku, přesně tam, kde byl, a šla jsem do koupelny. Seděla jsem na okraji vany a koukala do zdi. Snažila jsem se dýchat. Říkala jsem si, že to přejde. Že to nějak rozdýchám, jako už tolikrát předtím.
Jenže pak mi došlo něco horšího. Ten sešit nebyl schovaný. Nebyl zastrčený. Ležel nahoře. Otevřený. Jako kdyby neměl být tajný. Jako kdyby se s ním počítalo.
A pak mi to došlo úplně. Ona ten seznam ukazuje. Nejen že si ho píše. Ona ho má připravený. Pro ostatní.
Najednou mi začaly zapadat drobnosti, kterým jsem dřív nevěnovala pozornost. Ty pohledy, když jsem odešla z místnosti. Ticho, které nastalo, když jsem vešla. Poznámky typu no, ona je taková svá. Nebo já bych to udělala jinak, ale to víš, dnešní holky. Všechno to nebyla náhoda.
Vzpomněla jsem si na rodinnou oslavu, kde ke mně přišla švagrová a řekla mi, že jsem statečná, že to s dětmi zvládám po svém. Tehdy mi to přišlo hezké. Teď mi došlo, že to bylo spíš lítostivé.
Celý oběd jsem pak seděla u stolu a měla pocit, že jsem průhledná. Že všichni vědí něco, co já jsem ještě donedávna netušila. Tchyně se na mě usmívala. Ptala se, jestli si dám ještě koláč. Řekla mi, že jsem dneska nějaká unavená. Jestli jsem se dobře vyspala.
Chtěla jsem vstát a říct jí to. Říct, že jsem ten sešit viděla. Zeptat se jí, proč má potřebu si zapisovat moje chyby. Proč má potřebu je ukazovat dál. Ale neudělala jsem to. Seděla jsem tam a mlčela. Jako tolikrát předtím.
Cestou domů jsem brečela. Ne hystericky. Spíš potichu, vyčerpáním. Říkala jsem si, že nejhorší na tom není ten seznam. Nejhorší je to, že jsem se snažila. Roky jsem se snažila být dost dobrá. Nejen pro ni, ale pro všechny. Hlídala jsem děti, vařila, usmívala se, když mi bylo těžko. Přizpůsobovala se. A stejně to nestačilo.
Došlo mi, že v jejích očích nikdy dost dobrá nebudu. A že ten seznam se bude jen prodlužovat. I kdybych začala vařit každý den tři chody, i kdybych měla doma dokonale uklizeno, i kdybych byla ticho a nenápadná. Vždycky se najde něco dalšího.
Ten večer jsem si sedla doma ke stolu a poprvé po dlouhé době jsem si položila otázku, kterou jsem dřív odkládala. Proč se vlastně pořád snažím zavděčit někomu, kdo mě evidentně nemá rád. Proč mám pocit viny za to, že nejsem podle její představy.
Nevím, jestli jí to někdy řeknu. Nevím, jestli ten sešit ještě existuje, nebo jestli přibyly další stránky. Vím jen jedno. Ten den u tchyně jsem neobjevila seznam svých nedostatků. Objevila jsem hranici, kterou už nechci dál překračovat.
A možná poprvé jsem si dovolila říct, že problém možná není ve mně. Že možná nejsem špatná žena, matka ani partnerka. Jen jsem se ocitla v cizím příběhu, kde mi někdo jiný napsal roli, kterou odmítám dál hrát.
