Článek
Nejsem člověk, který by žil zbytečně rozhazovačně. Nikdy jsem nebyla typ, co si kupuje předražené věci jen proto, že jsou in. Ale poslední rok vystřelily ceny elektřiny do výšin, které jsem nečekala. Každý měsíc jsem otevírala vyúčtování s těžkým pocitem v žaludku a říkala si, že musím něco udělat.
Začalo to nenápadně. Říkala jsem si, že přece nemusím svítit v kuchyni, když si jen dám sklenici vody. Nebudu pouštět velké světlo na chodbě, když jdu jen na záchod. Nezní to nebezpečně. Jen drobná úspora, která se přece počítá. Jenže postupně jsem světla vypínala i tam, kde to nedávalo smysl. Zvykla jsem si na pološero a pak i na tmu.
Jednou jsem přišla domů pozdě z práce a říkala si, že si vystačím s telefonem jako baterkou. V bytě bylo ticho a já se sama sebe snažila přesvědčit, že to zvládám. Pořád jsem si opakovala, že přece nebudu plýtvat světlem kvůli tomu, že si odložím kabelku nebo si uvařím čaj.
Jenže pravda je, že mě to ovládlo víc, než jsem si přiznávala. Začala jsem mít divný pocit v těle. Jako kdybych byla hostem ve vlastním bytě, který si nesmí dovolit luxus rozsvícené žárovky. Nebyl to už život, ale neustálé hlídání toho, kolik minut jsem měla světlo zapnuté.
Večer jsem se pohybovala skoro po paměti. A vždycky jsem si říkala, že už zítra si to světlo zapnu, protože mám přece právo na normální život. Jenže pak přišlo další vyúčtování a já couvla zpátky do tmy.
Můj byt má starší dřevěné schody, které vedou do malé místnosti nahoře. Je tam komora a pár věcí, které nepoužívám každý den. Obvykle tam chodím jen pro sezonní oblečení nebo krabice s uloženými věcmi. Ten večer jsem si vzpomněla, že nahoře mám starý svetr, který jsem nutně potřebovala. Venku byla zima a já jsem si odmítala přitopit.
Stála jsem pod schody a říkala si, že to zvládnu i bez světla. Byla jsem unavená, ale přesvědčovala jsem samu sebe, že zapnout světlo kvůli pár krokům je zbytečné. Vzala jsem telefon do ruky, ale ukazoval jedno procento baterie. Nechtěla jsem riskovat, že se vypne úplně. Tak jsem šla po schodech skoro po paměti.
První dva kroky byly v pořádku. Třetí už ne. Něco jsem špatně našlápla, noha mi ujela a svět se mi převrátil. Najednou jsem letěla dolů a jen jsem cítila, jak mě tělo bolí na každém místě. Když jsem dopadla, chvíli jsem jen ležela a snažila se popadnout dech.
Byla jsem v šoku. V tichu, ve tmě, rozklepaná. A poprvé po dlouhé době jsem si uvědomila, co vlastně dělám. Jak hloupé, nebezpečné a zbytečné to celé bylo. V tu chvíli jsem sáhla po vypínači a rozsvítila světlo v celé chodbě.
Najednou to vypadalo úplně jinak. Uvědomila jsem si, jak moc jsem si zakázala něco tak obyčejného jako světlo. Jak jsem žila ve strachu z vyúčtování tak dlouho, že jsem se vlastně přestala starat o sebe.
Seděla jsem tam se slzami v očích a říkala si, že takhle to dál nejde. Účet za elektřinu může přijít znovu vysoký, ale moje zdraví už není věc, kterou můžu odkládat nebo přizpůsobovat tarifu. Je zvláštní, jak člověk někdy potřebuje pád, aby pochopil, že nejde jen o peníze. Že je v tom i důstojnost.
Druhý den jsem si udělala kávu a seděla u stolu s papírem a tužkou. Začala jsem si psát rozpočet jinak než dřív. Místo toho, abych se snažila ušetřit za každou cenu, jsem hledala způsoby, jak ušetřit rozumně. Vyměnila jsem si žárovky za úspornější. Zrušila jsem dvě služby, které jsem nepotřebovala. Upravit rozpočet šlo i jinak než pobíháním ve tmě.
Když jsem pak večer zapnula světlo v obýváku, bylo to jako malá výhra. Poprvé po dlouhé době jsem neměla pocit, že dělám něco špatného. Byt byl najednou teplejší, útulnější a já jsem se cítila víc doma.
Neříkám, že jsem přestala šetřit. Stále hlídám výdaje, ale už to není posedlost. Už se nebojím zapnout světlo, když ho potřebuju. Nechci už nikdy dopustit, abych žila způsobem, při kterém se bojím udělat krok.
Ten pád mě bolel ještě několik dní, ale zanechal ve mně něco důležitějšího než modřiny. Pochopení. Světlo je něco, co si zasloužím mít. Ne jako luxus, ale jako normální součást života. A i když mám stále respekt z účtů, už vím, že nic na světě nestojí za to, abych riskovala vlastní zdraví ve tmě.
