Článek
Já jsem mu asistovala, podávala ingredience a trochu se usmívala, protože vím, jak moc si dává záležet. Obvykle vařím já, ale on občas převezme iniciativu a pokaždé to bere vážně. Tentokrát chtěl ohromit i rodiče, které jsme pozvali na nedělní oběd. Byla to pro něj čest, chtěl, aby se cítili dobře a aby si odnesli příjemný zážitek. Atmosféra byla od rána slavnostní, stůl prostřený, polévka voněla a maso se pomalu peklo v troubě. Vypadalo to na krásný rodinný den.
Jenže jak to bývá, ne vždy všechno dopadne tak, jak si člověk představuje. Rodiče dorazili načas, přinesli dezert a láhev vína, což mě potěšilo, protože jsem si myslela, že to ocení i manžel. Jenže hned při usednutí ke stolu přišla situace, kterou jsem opravdu nečekala. Můj tchán si položil na stůl igelitovou tašku a z ní vytáhl cosi, co působilo, jako by šel spíš na piknik než na slavnostní oběd. Chvilku jsme nevěděli, co se děje, a tak jsme jen vyčkávali. Potom vytáhl paštiku, k tomu pár rohlíků a s naprostým klidem prohlásil, že on si dá tohle, protože na takovéhle vymyšlenosti nemá chuť.
V první chvíli mi spadla brada a čekala jsem, že se ozve manžel. Jenže ten úplně oněměl. Po několika hodinách práce, kdy se snažil připravit slavnostní jídlo, které by všem chutnalo, přišlo tohle. Seděl u stolu, koukal na svého otce a nebyl schopný říct ani slovo. Já cítila směs trapnosti a vzteku. Na jednu stranu mi bylo líto manžela, na druhou stranu jsem nechápala, kde se v tchánovi bere ta drzost. To si opravdu myslel, že si každý bude jíst něco svého, zatímco na stole stojí nádherně připravený oběd?
Chvíli jsme se snažili předstírat, že se nic neděje. Podala jsem tchánovi talíř s polévkou, ale on odmítl, že on si to své. Naložila jsem mu trochu masa, ale ani to si nevzal. Jen si mazal rohlík paštikou, jako by byl někde na výletě. Tchyně se snažila situaci zachránit, jedla to, co bylo připravené, a bylo vidět, že je jí trapně. Děti se na sebe dívaly, nechápaly, proč děda nechce to, co ostatní. Vzduchem viselo dusno, a i když jsme se snažili bavit normálně, pořád to bylo cítit.
Manžel nakonec nabral odvahu a zeptal se otce, proč to dělá. Odpověď byla jednoduchá. Nemá rád, když mu někdo nutí jídlo, které nezná, a on je zvyklý na svoje. Podle něj není problém, že si přinesl vlastní, vždyť přece nikomu neublížil. Jenže podle mě to problém je. Nejde jen o to jídlo, jde o respekt. O úctu k tomu, že někdo strávil čas, chtěl připravit něco hezkého a snažil se udělat radost. A místo ocenění přijde někdo, kdo demonstrativně vytáhne paštiku a tím shodí veškerou snahu.
Oběd pokračoval, i když spíš jen naoko. My jsme jedli připravené jídlo, tchán tu svoji paštiku. Rozhovory byly krátké, nikomu se už moc nechtělo mluvit. Manžel se snažil tvářit, že mu to nevadí, ale viděla jsem, jak moc ho to zasáhlo. Já v sobě dusila vztek a snažila se být co nejvíc nad věcí, ale upřímně, zkazilo to celé odpoledne. Místo hezkého rodinného setkání jsme měli divadlo, na které nikdo z nás nebude vzpomínat s úsměvem.
Když rodiče odešli, zůstali jsme doma sedět v tichu. Děti si šly hrát, manžel jen kroutil hlavou a říkal, že už tohle nikdy nechce zažít. Byl zklamaný, protože opravdu chtěl, aby jeho rodiče byli spokojení. Já mu vysvětlovala, že on udělal všechno dobře a že problém není v něm, ale v jeho otci. Jenže i tak to bolelo.
Celý večer jsem přemýšlela, jestli tohle je normální chování. Ano, každý může mít jiné chutě, ale když mě někdo pozve na oběd, prostě ochutnám to, co je připravené. Takhle to dělají slušní lidé. Pokud se mi něco nelíbí, sním alespoň část a neponižuju hostitele tím, že si přinesu vlastní svačinu. Vždyť jsme nebyli někde na návštěvě u cizích, byli jsme u vlastního syna. A odmítnout jeho jídlo tímhle způsobem? To už není jen otázka vkusu, to je čistá neúcta.
Od té doby mám jasno. Až se bude příště řešit, koho pozvat na nedělní oběd, už nebudu mlčet. Nechci, aby se tohle znovu opakovalo. Manžel je příliš hodný a neumí říct ne, ale já to udělám. Protože nechci, aby se naše rodinné chvíle měnily v trapné scénky, které nám zůstanou v hlavě místo hezkých vzpomínek. Možná to někomu přijde přísné, ale já vím, že už svého tchána na neděli k nám nikdy nezvu.
