Článek
Netušil jsem, že tenhle víkend se mi vryje do paměti úplně jinak. Přijel i můj starší bratr Petr, kterého jsem neviděl přes rok. Přivezl s sebou dárkovou tašku, lahev slivovice a obálku. Tu si zpočátku nechával nenápadně stranou. „Tohle ti mám dát,“ řekl mi až v sobotu odpoledne, když jsme seděli na lavici u chalupy. Na první pohled obyčejný dopis. Ale jakmile jsem zahlédl razítko notáře, srdce mi spadlo někam do žaludku.
Dopis byl krátký a strohý. Informace o zahájeném dědickém řízení. Ne po našem tátovi, který zemřel před třemi lety to už bylo uzavřené. Tentokrát šlo o naši matku, která sice žije, ale podle textu už nevlastní vůbec nic. A to včetně chalupy, na které jsme zrovna seděli.
„Co to má být?“ ptal jsem se bratra. Podíval se na mě a jen pokrčil rameny. „Volali mi z úřadu. Máma má dluhy, o kterých jsme nevěděli. A tahle chalupa je napsaná pořád na ni.“
Seděl jsem tam jako opařený. Mamka na tu chalupu léta nejezdí, převedla ji na nás ústně už dávno, alespoň jsme si to mysleli. Ale žádný papír nikdy neexistoval. A právě proto teď exekuce padla na objekt, ve kterém jsme zrovna slavili moje narozeniny.
Zbytek oslavy se nesl ve zvláštním duchu. Všichni se tvářili, že se nic neděje, ale já jsem měl pocit, že sedím na sudu s dynamitem. Večer jsem dlouho koukal do tmy a přemýšlel, jak se něco takového mohlo stát. Mamka o žádných dluzích nikdy nemluvila. Vždy působila, že si s penězi vystačí, žije skromně, nepotřebuje pomoc.
V pondělí jsme volali na úřady a snažili se zjistit víc. Chalupa jde do dražby. Pokud ji chceme zachránit, musíme dluh vyrovnat. Ale nikdo zatím netuší, kolik to bude. Zatím mluví o částce přesahující milion korun.
Od té doby je chalupa prázdná. Nikdo z rodiny se tam neodvážil vrátit. Pro mě to místo přestalo být bezpečným útočištěm. Je to najednou jen dům, který už nepatří nám ani v srdci, ani na papíře.
A narozeniny? Ty už slavit nechci. Aspoň ne letos.
