Článek
Jenže až časem jsem pochopila, že to, co se tváří jako férové prostředí, může být plné předsudků, které jsou pořád silnější, než by člověk čekal.
Začínala jsem na obyčejné pozici, dělala všechno, co bylo potřeba, brala přesčasy, učila se, nabízela nápady. Bavilo mě to. Když jsem po dvou letech dostala první malý tým, měla jsem radost. Jenže spolu s tím přišel i tlak. Některým kolegům se prostě nechtělo přijmout, že mají za šéfovou ženu. Nejvíc to bylo vidět na našem oddělení, kde pracoval Petr, muž, který měl ve firmě snad už všechny možné známosti.
Petr byl zkušený, ale i dost arogantní. Od začátku dával najevo, že mě nebere vážně. Když jsem se snažila prosadit změny nebo nový systém práce, reagoval posměchem. Tvrdil, že ženský to prostě nemají v hlavě srovnané, že moc řeší emoce a neumí být „tvrdé“. Vždycky to řekl s úsměvem, aby to působilo jako vtip, ale já věděla, že to myslí vážně.
Jednoho dne, při běžné poradě, se přede všemi nechal slyšet, že ženy nemají na vedoucí místo povahu. Prý jsme buď moc měkké, nebo moc ambiciózní a obojí je problém. V tu chvíli jsem měla chuť odejít. Bylo mi trapně, cítila jsem se poníženě, a přesto jsem se snažila zachovat klid. Jen jsem mu odpověděla, že o povaze možná rozhodují činy, ne pohlaví.
Po poradě jsem to chtěla hodit za hlavu, ale nemohla jsem. Pořád mi to znělo v uších. Tolikrát jsem se snažila dokázat, že svou práci dělám dobře, a stejně mě někdo soudí podle toho, že jsem žena. Ten den jsem si ale řekla, že jestli chci něco změnit, musím přestat mlčet.
Začala jsem víc mluvit nahlas. Nebála jsem se vyjádřit názor, i když se to Petrovi nelíbilo. Vedení si postupně všimlo, že mám výsledky. Můj tým fungoval, termíny jsme stíhali, klienti byli spokojení. O pár měsíců později se otevřela pozice vedoucího oddělení – právě ta, o kterou Petr dlouho usiloval.
Upřímně, ani mě nenapadlo, že bych měla šanci. I když jsem měla výsledky, pořád jsem v sobě cítila nejistotu. Ale kolegové mě přemluvili, abych se přihlásila. Prý mám přirozenou autoritu, a hlavně odvahu říkat věci na rovinu. Tak jsem si sedla večer doma k počítači a napsala žádost. Bez očekávání. Jen s tím, že to zkusím.
O týden později si mě zavolal ředitel. Řekl mi, že se rozhodli povýšit mě. V tu chvíli jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Až po chvíli jsem si uvědomila, že místo, o které se ucházel Petr, dostanu já. Víc než radost jsem cítila zvláštní směs vděku a zadostiučinění.
Když jsem pak šla po chodbě a potkala Petra, krátce se na mě podíval a bez jediného slova odešel. Od té doby spolu mluvíme jen formálně. Nevyslovil ani gratulaci, ale já ji ani nepotřebovala. Věděla jsem, že tohle je ten okamžik, kdy se karta otočila.
Od té doby jsem pochopila jednu věc. Být vedoucí neznamená křičet, mít lokty nebo se tvářit neústupně. Znamená to mít respekt, znát svou práci a stát si za tím, co člověk považuje za správné. A taky nebát se dělat rozhodnutí, i když se to ne každému líbí.
Mnoho lidí si pořád myslí, že ženská v čele týmu musí být „chlap v sukni“, aby obstála. Ale to není pravda. Právě naše schopnost empatie, trpělivost a cit pro detaily dělají z mnoha žen skvělé lídry. A hlavně není to o pohlaví, ale o charakteru.
Dnes mám ve vedení svůj vlastní tým a vidím, jak se atmosféra změnila. I ti, kteří dřív pochybovali, uznávají, že to funguje. Když se někdo nově přidá a zjistí, že šéfem oddělení je žena, už to nikomu nepřijde zvláštní. Možná to chtělo jen jeden okamžik, aby si lidé uvědomili, že schopnosti nemají pohlaví.
Občas si na ten den vzpomenu na větu, která mě tehdy tolik bolela. A říkám si, že možná byla potřeba. Protože mě donutila přestat se bát a stát si za sebou. Dnes už vím, že síla ženy nespočívá v tom, že se musí chovat jako muž. Ale v tom, že dokáže obstát sama za sebe, i když jí někdo tvrdí, že nemá povahu.
