Článek
V obchodě jsem zvyklá kontrolovat datum spotřeby, protože už několikrát jsem si domů přinesla něco, co jsem pak rovnou vyhodila. Ale tentokrát mě překvapilo, jakou reakci jsem dostala, když jsem na prošlé zboží upozornila přímo prodavačku.
Byla jsem zrovna v jednom menším supermarketu nedaleko domova, chodím tam často. Potřebovala jsem jen pár věcí. Chleba, máslo, něco na rychlou večeři. Když jsem došla k mléčným výrobkům, zastavila jsem se u jogurtů. Byly v akci, tak jsem si řekla, že vezmu pár kelímků navíc. Jenže u prvního jsem si všimla, že je prošlý. Datum spotřeby skončilo před třemi dny.
Prošlých výrobků bylo víc
Zastavila jsem se a začala prohlížet i další příchutě. Nešlo o jeden jogurt. Celý spodní regál byl plný výrobků, které měly po datu. Některé dva dny, jiné i pět. Byla jsem v šoku. V létě, kdy se všechno kazí rychleji, takhle nechat potraviny venku? Přemýšlela jsem, jestli si toho personál nevšiml, nebo jestli to prostě nikoho nezajímá.
Rozhlédla jsem se po prodejně a šla za nejbližší prodavačkou. Stála u pečiva, mladá holka, typuju sotva dvacet. Slušně jsem ji oslovila a řekla, že jsem si všimla prošlých jogurtů. Odpověď, kterou jsem dostala, mě ale naprosto odzbrojila. Pokrčila rameny a řekla: „Já to nejím.“
Jako bych ji obtěžovala
Zůstala jsem na ni koukat, jestli si dělá legraci. Ale ona se jen otočila a šla si po svém. Žádné poděkování, žádné „postaráme se o to“, nic. Měla jsem pocit, že jsem ji spíš otravovala. Stála jsem tam jako opařená. Ne proto, že bych potřebovala, aby se mi někdo klaněl, ale čekala jsem aspoň minimální zájem. Místo toho jsem dostala ironii a nezájem.
Cítila jsem se trapně, že jsem vůbec něco řekla. A přitom jsem to neudělala kvůli sobě – jogurty jsem si samozřejmě nevzala. Ale co důchodci, co děti, co někdo, kdo si toho nevšimne? Není přece normální, aby obchod nechal zkažené potraviny v regálu, a ještě se tvářil, že o nic nejde.
Kde se ztratila odpovědnost?
Už dřív jsem měla pocit, že v obchodech klesá úroveň služeb. Ale tohle byl moment, kdy jsem si uvědomila, jak hluboko jsme klesli. Není to jen o prodavačce chápu, že za všechno nemůže. Ale její přístup ukazuje na něco širšího. Na to, jak málo nám záleží na druhých. Jak málo se dnes lidé cítí za něco zodpovědní.
Doma jsem o tom říkala manželovi. Jen pokrčil rameny: „A divíš se?“ Ale já se divím. Pořád si myslím, že by slušnost a odpovědnost měly být samozřejmost. Ne luxus.
Nešlo o jeden jogurt
Druhý den jsem šla do jiného obchodu. Ne proto, že bych chtěla dělat nějaké hrdinské gesto, ale prostě se mi tam už nechtělo vracet. Když jsem to vyprávěla kamarádce, smála se: „Ty jsi ale naivní, Petruš.“ Možná jsem. Ale možná je tenhle svět už tak cynický, že jsme si na to prostě zvykli.
Přitom to není o tom, že bych čekala dokonalost. Jen základní péči. Kontrolovat zboží, odklízet prošlé potraviny, chovat se normálně k lidem. A pokud už někdo upozorní na chybu, vzít to vážně. Ne se vysmát, že „já to nejím“.
Někdy mám pocit, že už se nehodím do téhle doby
Možná jsem staromódní. Možná mi jen záleží na věcech, které dneska nikoho netrápí. Ale když člověk vidí, jak v supermarketech zůstávají prošlé potraviny, jak nikdo neřeší ani bezpečnost zákazníků, říká si, jestli jsme tohle chtěli. Jestli jsme si takhle představovali moderní společnost.
Nejde přece jen o jogurty. Jde o přístup. O to, že se přestáváme zajímat jeden o druhého. A že v tom každodenním provozu přestává záležet i na těch nejzákladnějších pravidlech. Jako je třeba to, že v regálu nemají co dělat zkažené potraviny.
Petra V., Ústí nad Labem
