Článek
Donesu nákup, vyvenčím psa, zajdu na poštu. V té době jsem byla na home office, měla jsem čas a chtěla jsem být užitečná. Jenže dnes, o pár měsíců později, mě ta samá sousedka míjí na chodbě beze slova.
Dobrý pocit z pomoci
Naše domy stojí hned vedle sebe, takže jsme se potkávaly už dřív. Paní Hana byla taková ta energická ženská kolem šedesátky, vždy upravená, ráda si povídala. Když jsem ji jednou potkala s berlemi, skoro jsem se lekla. Řekla mi, že ji čeká výměna kyčle a že to prý bude náročné. Nabídla jsem jí, že kdyby něco potřebovala, může se ozvat. Brala jsem to jako zdvořilost, ale pár dní po jejím návratu z nemocnice mi opravdu zazvonila u dveří.
Nejdřív jsem jí jen donesla léky a čerstvý chléb. Pak mě poprosila, jestli bych jí mohla vyzvednout balíček. A než jsem se nadála, stala se ze mě taková malá osobní asistentka. Všechno jsem dělala ráda. Bylo mi jí líto, že je sama a těžko se pohybuje.
Každodenní rutina
Postupně jsem si zvykla, že se u ní zastavím po práci nebo během obědové pauzy. Udělala jsem jí čaj, někdy i večeři, občas jsme si sedly a povídaly. Měla spoustu příběhů z mládí, vyprávěla o svém bývalém manželovi, o práci, o dceři, která žije v zahraničí. Často říkala, že jí moje společnost dělá dobře. A mně to dělalo radost. Připadala jsem si, že dělám něco smysluplného.
Jenže postupem času začala moje pomoc být samozřejmostí. Když jsem jednou nemohla, protože jsem měla pracovní schůzku, dala mi to dost najevo. Řekla, že bez mé pomoci nemá co jíst, že prý bych mohla být trochu ohleduplnější. Zaskočilo mě to, ale omluvila jsem se. Říkala jsem si, že je jen podrážděná, má bolesti a nemůže se hýbat.
Z laskavosti povinnost
Jenže to pokračovalo. Začala mi psát i v noci, že potřebuje něco zítra vyřídit. Jednou chtěla, abych jí přinesla dort z cukrárny, jindy zase láhev vína, protože měla „špatnou náladu“. Když jsem jí vysvětlila, že nestíhám, uraženě zavřela dveře. Cítila jsem se hrozně. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba.
Můj přítel mi říkal, že jsem si to způsobila sama, že jsem měla hned nastavit hranice. Ale já jsem nechtěla být ta zlá, která nechá nemocnou paní napospas. Tak jsem to dál snášela, i když jsem byla unavená. Jenže místo vděku jsem cítila, že mě má spíš za služku.
Náhlý obrat
Když se po pár měsících konečně uzdravila, byla jsem upřímně ráda. Pomohla jsem jí ještě odnést berle do sklepa a myslela jsem, že se třeba někdy potkáme na kávě a zasmějeme se tomu, jak jsme to zvládly. Ale stalo se něco úplně jiného.
Začala mě ignorovat. Když jsem ji pozdravila na chodbě, neodpověděla. Jednou dokonce přede mnou zavřela dveře. Nechápala jsem proč. Myslela jsem, že se něco stalo, že jsem ji mohla nechtěně urazit. Zkoušela jsem jí napsat zprávu, ale neodpověděla. A tak jsem to nechala být.
Od vděku ke zranění
Upřímně mě to bolelo víc, než bych čekala. Tolik času, energie a empatie jsem do ní vložila, a výsledek? Ticho. Připadala jsem si hloupě, že jsem byla tak naivní. Že jsem věřila, že když někomu pomůžete z dobré vůle, vrátí vám to aspoň úsměvem nebo milým slovem. Ale zjistila jsem, že to tak nefunguje.
Někdy lidé nedokážou zvládnout pocit, že byli na někom závislí. Možná se cítila trapně, že potřebovala pomoc. Možná se chtěla distancovat, aby si připomněla, že už mě nepotřebuje. Nevím. Ale to nic nemění na tom, že to zabolí.
Poučení, které bolí
Od té doby už se snažím pomáhat jinak. Ne odmítat lidi, ale dávat si pozor, aby se z pomoci nestala povinnost. Někdy je lepší udělat něco malého a s čistým svědomím, než se rozdat úplně a zůstat prázdná.
Paní Hanu potkávám dodnes. Pořád bydlí vedle. Nikdy mě znovu nepozdravila. A i když bych jí mohla vyčítat, že se zachovala nevděčně, spíš mě to naučilo něco o sobě. Že pomoc má smysl jen tehdy, když je oboustranná, když člověk dává, ale i druhý si toho váží.
A možná, že i když už si neřekneme ani slovo, někde uvnitř ví, že bych jí znovu pomohla, kdyby to opravdu potřebovala. Jen už bych to dělala jinak.
