Článek
Když jsem sousedce navrhla, že bychom mohli udělat společné grilování, přišlo mi to jako dobrý nápad. Známe se roky, bydlíme vedle sebe, naše děti si občas hrají spolu. Nikdy jsme si nebyli extra blízcí, ale vztahy byly slušné a klidné. Říkala jsem si, že je léto, teplo, ideální příležitost strávit příjemné odpoledne venku.
Začala jsem si všímat drobností
Připravila jsem všechno tak, aby se u nás cítili dobře. Nachystala jsem jídlo, pití, uklidila zahradu a těšila se, že si konečně trochu odpočinu a budu si jen povídat. Když dorazili, všechno působilo úplně normálně. Sousedka se usmívala, děti se rozběhly k houpačkám a její manžel se tvářil zdvořile. První minuty by nikoho nenapadlo, že se něco pokazí.
Už po chvíli jsem si ale začala všímat drobností, které mi nebyly příjemné. Její manžel měl potřebu neustále komentovat úplně všechno. Jak mám rozpálený gril, proč používám zrovna tohle maso, jestli by nebylo lepší udělat salát jinak. Nešlo o běžné poznámky, spíš o tón, který působil povýšeně a nepříjemně. Snažila jsem se to brát s nadhledem a říkala si, že možná jen neumí mluvit jinak.
Jenže jeho chování se stupňovalo. Kdykoliv jsem se zapojila do rozhovoru, měl potřebu mi skákat do řeči nebo mě opravovat. Před dětmi i před mojí rodinou. Sousedka mlčela, jen občas se nervózně usmála a rychle změnila téma. Bylo vidět, že to není poprvé, kdy se chová podobně, ale také že s tím nic neudělá.
Pocit, který se nedal ignorovat
Začala jsem si připadat zvláštně nepříjemně ve vlastním domě. Místo pohodové atmosféry jsem byla napjatá a hlídala každé slovo. Když jsem odnesla jídlo na stůl, komentoval, že porce jsou malé. Když si děti hrály hlasitě, poznamenal, že by je měl někdo usměrnit. Nebylo to hrubé na první poslech, ale podtón byl jasný a nepříjemný.
Nejvíc mě zarazilo, jak se choval k sousedce. Oslovoval ji povely, opravoval ji i v maličkostech a několikrát ji shodil před ostatními. V tu chvíli jsem už neměla jen špatný pocit, ale i obavy. Nechtěla jsem dělat závěry, ale to, co jsem viděla, mi nebylo vůbec příjemné. A hlavou mi běželo, jestli se takhle chová i doma, když se nikdo nedívá.
Snažila jsem se grilování nějak důstojně dotáhnout do konce. Usmívala jsem se, odpovídala stručně a doufala, že večer brzy skončí. Každá další minuta mi ale připadala dlouhá. Místo radosti z hostů jsem cítila úlevu pokaždé, když se odešli napít nebo zabavili děti jinde.
Když odešli, zůstalo ticho a otázky
Jakmile se rozloučili a zavřela jsem za nimi branku, pocítila jsem obrovskou úlevu. Sedla jsem si a došlo mi, jak moc mě celé odpoledne vyčerpalo. Měla jsem pocit, že jsem byla svědkem něčeho, co jsem vlastně vidět nechtěla. A zároveň mě mrzelo, že jsem sousedku pozvala a vystavila ji situaci, ve které bylo vidět, že se necítí dobře.
Ještě dlouho večer jsem nad tím přemýšlela. Říkala jsem si, jestli jsem přecitlivělá, nebo jestli ten pocit nebyl náhodný. Některé věci prostě člověk vycítí a nejde je rozumově vysvětlit. A čím víc jsem si přehrávala jednotlivé momenty, tím víc jsem byla přesvědčená, že to nebylo jen obyčejné nepříjemné chování.
Od té doby jsem se rozhodla, že podobné setkání už opakovat nebudu. Ne proto, že bych chtěla sousedku odříznout, ale proto, že nechci mít ve svém domě atmosféru, která ve mně vyvolává nepříjemné pocity. Některé věci je lepší brát jako varování. A tenhle večer mi jasně ukázal, že intuice má někdy pravdu dřív, než si ji chceme připustit.
