Článek
Jizerské hory byly na začátku dvacátého století významnou průmyslovou oblastí. V údolích stály sklárny, brusírny skla, textilní závody a další menší provozovny, které poskytovaly práci tisícům lidí. Pro zdejší průmysl byla voda důležitým zdrojem energie, současně však představovala značné nebezpečí.
Při vydatných deštích a jarním tání se horské potoky rychle měnily v prudké řeky. Zaplavovaly domy, ničily mosty a poškozovaly tovární zařízení. Velké škody působily zejména povodně na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Místní podnikatelé a představitelé obcí proto začali prosazovat výstavbu přehrad, které by dokázaly zadržet část přívalové vody.
Výsledkem byl rozsáhlý vodohospodářský projekt zahrnující také přehradu na Bílé Desné. Ta měla fungovat ve spojení se sousední nádrží Souš. Obě stavby byly propojené více než kilometr dlouhou podzemní štolou, která umožňovala převádění vody mezi jednotlivými povodími. Na tehdejší poměry šlo o významné technické dílo. Jeho stavitelé počítali s tím, že přehrada bude po dlouhá desetiletí chránit obyvatele údolí před záplavami. Nikdo tehdy nepředpokládal, že se sama stane příčinou katastrofy.
Stavba probíhala v době, kdy Evropu zasáhla světová válka
Výstavba přehrady začala v říjnu 1912. Těleso hráze bylo navrženo jako sypaná zemní konstrukce s kamenným obložením. Dosahovalo výšky přibližně patnácti metrů a nádrž měla být schopná zadržet až 400 tisíc krychlových metrů vody.
Zpočátku probíhaly práce za běžných podmínek, přesto se už během výstavby objevovaly komplikace. V srpnu 1913 staveniště poškodily vydatné deště. Následující rok vypukla první světová válka, která ovlivnila téměř všechny oblasti hospodářského života rakousko-uherské monarchie.
Mnoho kvalifikovaných dělníků muselo nastoupit vojenskou službu. Rostly ceny materiálu a stavební firmy čelily problémům se zásobováním. Výstavba vodních děl však pokračovala, protože šlo o projekty důležité pro místní průmysl.
Přehrada byla dokončena v roce 1915 a 18. listopadu úspěšně prošla kolaudací. Komise ji uznala za provozuschopnou, přestože při pozdějším vyšetřování vznikly otázky, zda byly správně posouzeny všechny geologické vlastnosti podloží. Voda se začala v nádrži hromadit a stavba postupně plnila svou zamýšlenou funkci. Vypadalo to, že dlouholeté úsilí o ochranu horských obcí skončilo úspěchem.
Nenápadný pramínek vody byl prvním varováním
V pondělí 18. září 1916 panovalo v okolí přehrady poměrně klidné počasí. Nešlo o den, kdy by obyvatelé očekávali mimořádnou povodeň. Lidé pracovali v továrnách, lesích i kolem svých domů.
Přibližně v půl čtvrté odpoledne si kolemjdoucí dřevaři všimli něčeho neobvyklého. Z tělesa přehradní hráze vytékal tenký pramínek vody, jehož průměr dosahoval přibližně dvou centimetrů. Upozornili na něj hrázného. Ten okamžitě kontaktoval vedení vodního družstva a dostal pokyn otevřít výpustní uzávěry, aby hladina v nádrži začala klesat.
Zpočátku mohlo vypadat, že jde o problém, který bude možné zvládnout. Jenže voda si uvnitř hráze postupně vytvářela stále větší cestu. Pramínek sílil a začal odnášet materiál, z něhož byla zemní konstrukce vybudována. Krátce před čtvrtou hodinou už voda vytékala natolik prudce, že pracovníci museli opustit prostor výpustního zařízení. Pokus o vypuštění nádrže se nepodařilo dokončit.
Během několika desítek minut se hráz začala hroutit
V 16.15 se začalo propadat kamenné obložení na návodní straně hráze. To znamenalo, že problém už nepostihoval pouze malou část zemního tělesa. Voda pronikala dovnitř konstrukce a narušovala její stabilitu.
Pracovníci se pokoušeli varovat obyvatele níže položených míst. Zprávy však přicházely v době, kdy se situace měnila téměř každou minutou. Kolem 16.45 došlo k úplnému protržení hráze. Voda se začala valit širokou průrvou a s sebou strhávala hlínu, kamení i části samotné přehrady.
V nádrži se tehdy nacházely stovky tisíc krychlových metrů vody. Během krátké doby se tato masa vydala do údolí, kde se nacházely obytné domy, průmyslové budovy a komunikace. Přívalová vlna přitom nenesla pouze vodu. Strhávala stromy, balvany, dřevo z pil a další materiál, který její ničivou sílu ještě zvyšoval.
Pro lidi žijící pod přehradou nebyl problém jen v rychlém stoupání hladiny. Jejich domovy zasahovala masa vody smíchané s troskami, která dokázala během okamžiku poškodit nebo zcela zničit celé stavby.
Některé domy zmizely i se svými obyvateli
Největší škody vznikly v oblasti dnešní Desné. Přívalová vlna zasáhla domy, továrny i menší provozovny podél říčního koryta. Některé budovy se zřítily okamžitě pod nárazem vody. Jiné nejprve odolávaly, ale proud jim postupně podemlel základy. Lidé se snažili dostat do vyšších částí údolí, na okolní stráně nebo do bezpečnějších budov.
V některých případech se obyvatelé ještě pokoušeli zachraňovat vybavení domácností nebo hospodářská zvířata. Času však měli jen velmi málo. Katastrofa si podle historických záznamů vyžádala 67 lidských životů. Zničena nebo těžce poškozena byla přibližně stovka domů a průmyslových objektů. Více než tři sta lidí zůstalo bez přístřeší.
Rozsah škod byl mimořádný také proto, že údolí bylo hustě zastavěné. Vodní tok procházel oblastí, kde lidé žili a pracovali bezprostředně u řeky. Záplavová vlna postupně slábla, ale její následky byly patrné mnohem dál než v samotné Desné. Škody vznikaly také v okolí Tanvaldu a Železného Brodu.
V noci lidé hledali příbuzné mezi troskami
Po opadnutí vody se ukázal skutečný rozsah neštěstí. Na místech, kde ještě odpoledne stály domy a dílny, zůstaly hromady dřeva, kamení a rozbahněné půdy. Nejtěžší situaci prožívali lidé, kteří nevěděli, co se stalo s jejich příbuznými. Některé rodiny přišly o několik členů najednou. Další se musely vyrovnat s tím, že jejich domov úplně zmizel.
Záchranné a odklízecí práce probíhaly také v noci. Následující den už bylo nutné organizovat vyhledávání obětí, ošetřování zraněných a provizorní ubytování přeživších. Do oblasti byli povoláni vojáci a další pracovníci. Pomáhali odstraňovat trosky, opravovat komunikace a stavět provizorní mosty.
Událost vyvolala mimořádnou solidaritu i mimo postižený region. Přestože monarchie prožívala třetí rok světové války, začaly vznikat sbírky na pomoc lidem, kteří přišli o své domovy. Velká část místních obyvatel byla závislá na práci v továrnách. Jejich poškození proto neznamenalo pouze ztrátu budov, ale také přerušení příjmů pro další rodiny.
Vyšetřování se táhlo ještě dlouho po skončení války
Příčiny protržení přehrady začaly být vyšetřovány prakticky okamžitě. Pozornost se soustředila na technické řešení hráze, použitý materiál, způsob zakládání i průběh stavebních prací. Pozdější výzkumy ukázaly, že významnou roli pravděpodobně sehrály geologické vlastnosti podloží, které nebyly při projektování dostatečně zohledněny.
Problém vznikal zejména v oblasti založení hráze a jejího napojení na výpustní zařízení. Voda pronikající nevhodnými cestami mohla postupně odnášet jemnější materiál a oslabovat konstrukci zevnitř. Nešlo tedy jednoduše o situaci, kdy by přehradu přelila mimořádně vysoká povodňová vlna. Stavba selhala za podmínek, které měla při správném technickém řešení vydržet.
Tragédie zasáhla také člověka odpovědného za stavební dozor. Karel Podhajský krátce po katastrofě spáchal sebevraždu. Následovala vleklá soudní řízení, která pokračovala i po vzniku samostatného Československa. Výsledek vyšetřování a otázka osobní odpovědnosti byly komplikované. Jednotlivá rozhodnutí soudů se během let měnila, takže jejich průběh nelze zjednodušit na jedno bezprostřední potrestání viníků.
Z přehrady zůstala jen část stavby a prázdné údolí
Přehrada na Bílé Desné už nikdy nebyla obnovena do původní podoby. Zůstaly po ní části technických konstrukcí, především charakteristická šoupátková věž a zbytky protržené hráze. Místo se později stalo historickou památkou, která připomíná jednu z nejvážnějších vodohospodářských katastrof v českých zemích.
Její význam však přesahuje místní historii. Událost přispěla k důkladnějšímu zkoumání geologických podmínek při navrhování přehrad a k větší pozornosti věnované bezpečnosti zemních hrází. Z dnešního pohledu je pozoruhodné, že katastrofa nezačala velkou povodní ani mimořádnou bouří. První viditelnou známkou byl nenápadný pramínek vody, který si všimli náhodní kolemjdoucí.
Od tohoto okamžiku do úplného zřícení hráze uplynulo přibližně sedmdesát pět minut. Tak krátká doba rozhodla o osudu desítek lidí a celého údolí. Přehrada, která měla chránit obyvatele před ničivou silou vody, se tak sama stala zdrojem jedné z nejtragičtějších povodní české historie.
Zdroje:
