Článek
My s manželem se snažíme ke tchánovi a tchyni jezdit pravidelně, i když to nikdy není zrovna moje nejoblíbenější aktivita. Chci být ale fér a dopřát dětem čas s prarodiči. Obvykle se to dá zvládnout, někdy se i zasmějeme, ale tentokrát to nabralo směr, který jsem opravdu nečekala.
Přijeli jsme v sobotu po obědě, děti se hned rozutekly do zahrady, kde je čekalo pískoviště a houpačka. Manžel pomáhal tchánovi roztápět gril a já šla s tchyní připravit zeleninu do kuchyně. Všechno vypadalo v klidu a vlastně jsem byla ráda, že je odpoledne pohodové. Jenže pak přišel okamžik, který mi zůstal v hlavě ještě dlouho potom.
Tchán totiž najednou vytáhl ze šuplíku staré album, položil ho na stůl a začal listovat. Nejprve ukazoval fotky z dovolených, pak rodinné oslavy, děti, když byly malé. Všichni jsme se pousmáli, že jsou ty staré snímky vlastně roztomilé. Ale pak otočil stránku a ukázal na jednu fotku, na které byla dívka, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
„To je Hanka,“ řekl s takovým zvláštním podtónem. „Pamatuješ, jak jsi s ní chodil?“ obrátil se na mého manžela. Ten jen pokrčil rameny a snažil se přejít věc mlčením. Jenže tchán to nenechal být. Podíval se přímo na mě a dodal: „To byla hezká a chytrá holka. Škoda, že to nevyšlo. Myslím, že by se k tobě hodila víc než…“ a významně se odmlčel. Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem u stolu, v ruce talíř s nakrájenou paprikou a v hlavě mi hučelo.
Čekala jsem, že tchyně změní téma, nebo že se manžel zastane. Ale nikdo nic neřekl. Vzduch v kuchyni najednou ztěžkl, jako by se dalo ticho krájet. Já se snažila tvářit, že to nezasáhlo, ale uvnitř mě to pálilo jako žhavé uhlíky. Srovnávat mě s někým, koho jsem v životě neviděla, a ještě přede mnou prohlásit, že byla lepší? To přece není normální.
Snažila jsem se konverzaci posunout jinam, ale v duchu jsem se pořád vracela k té větě. Připadala jsem si menší a menší, jako kdybych tam ani neměla co dělat. Člověk se snaží být dobrým partnerem, manželkou, matkou, a pak slyší něco takového. Najednou se ve mně probudily pochyby, které jsem si myslela, že dávno nemám. Stačilo pár slov a cítila jsem se, jako bych byla jen náhradou, druhořadou volbou, která nikdy nebude dost dobrá.
Manžel sice po chvíli poznal, že je něco špatně, ale ani pak nijak nezakročil. Jenom přešel na jiné téma a začal se bavit o tom, kolik masa se už dává na gril. Já ale věděla, že tohle ve mně zůstane. Nedokázala jsem se už uvolnit, ani smát, ani si povídat. Celý večer jsem se cítila odstrčená a přebytečná. Když jsme se pak balili k odjezdu, slyšela jsem, jak tchán v garáži manželovi polohlasem říká, že Hanka měla tehdy našlápnuto na kariéru a že by se k němu hodila líp. Nevěděl, že jsem to zaslechla. A to byla poslední kapka.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli mám manželovi říct, jak moc se mě to dotklo. Nakonec jsem mu to řekla, protože mlčet by znamenalo dusit v sobě něco, co by mezi námi jen rostlo. Byla jsem zvědavá, co na to řekne. On se nejdřív tvářil, že to není důležité, že přece ví, koho si vzal, a že minulost nehraje roli. Ale pak uznal, že měl zasáhnout a tátu usadit. Jenže co je mi to platné zpětně? Ty věty už byly vypuštěné do světa a já je slyšela.
Dodnes si nejsem jistá, jestli tchán tu poznámku myslel vážně, nebo to řekl jen bezmyšlenkovitě. Ale i kdyby to byla jen hloupá věta, pořád to byla věta, která mě zasáhla. Rodina by měla člověka přijímat, podporovat a vážit si ho. Ne připomínat mu, že by mohl být někdo „lepší“. To je přece to nejhorší, co můžete udělat. Dát někomu najevo, že není dost dobrý.
Od té doby se na návštěvy k tchánovi těším ještě méně než dřív. A pokaždé, když otevře nějaké album, mám pocit, že se ve mně sevře žaludek. Možná už nikdy neukáže fotku žádné Hany, ale ta slova zůstanou. V paměti, v pocitech, v malé jizvě, kterou nezalepí ani čas.
