Článek
Jindy se to ale zvrhne v maraton podivných rozhovorů, které by si člověk nejraději odpustil. Když se chystala oslava tchánových narozenin, říkala jsem si, že tentokrát by to mohlo být fajn. Chtěla jsem přispět svou troškou do mlýna, a tak jsem se rozhodla upéct domácí koláč. Nic složitého. Z poctivého tvarohu s ovocem, takový ten, co vždycky zmizí ze stolu jako první.
V den oslavy jsem ho pečlivě zabalila, aby se při cestě nerozmačkal, a vyrazili jsme k tchánovi. Všechno vypadalo slibně v kuchyni to vonělo jídlem, v obýváku hrála tichá hudba, lidé se smáli a povídali si. Vložila jsem koláč na stůl mezi chlebíčky, řízky a mísy se salátem. Nikdo se zatím moc nezajímal, kdo co přinesl, a tak jsem jen doufala, že až se začne krájet, nebude se řešit, zda je kupovaný, nebo domácí.
Jenže to se samozřejmě nestalo. Po chvíli si ho všiml tchán. Přišel blíž, naklonil se nad něj a prohlásil: „To vypadá dobře, kdo to pekl?“ Než jsem stihla něco říct, partner už na mě ukázal: „Tohle je od ní.“ A tehdy jsem netušila, že tím spustí lavinu, kterou bych raději nezažila. Tchán se usmál a řekl něco jako „Tak to ochutnáme“, ale pak se posadil ke stolu, nalil si víno a začal vyprávět.
„Víš, to mi připomíná, jak tvoje maminka kdysi…“ a dál už následovala historka, u které mi tuhla krev v žilách. Začal popisovat, jak se kdysi před mnoha lety potkali na vesnické zábavě, jak se tam tancovalo, kdo komu co řekl a z ničeho nic se od příjemného vzpomínání přehoupl k věcem, které rozhodně nebyly určeny k veřejnému sdílení. Před všemi začal rozebírat rodinné spory, staré křivdy, hádky o peníze a dokonce i trapné situace, které se staly ještě před mým narozením. A mluvil takovým tím tónem, kdy není úplně jasné, jestli si dělá legraci, nebo má potřebu dát najevo, že si leccos pamatuje a neodpouští.
Já tam seděla, před sebou talíř s kouskem koláče, a cítila se, jako bych se ocitla uprostřed televizního dramatu, kde se každou chvíli čeká, že někdo praští dveřmi. Lidé kolem se tvářili rozpačitě, někteří se snažili zasmát, jiní koukali do talíře a dělali, že to neslyší. Partner se mi snažil pohledem naznačit, ať si z toho nic nedělám, ale já cítila, jak se mi vaří krev. Nešlo ani tak o mě, šlo o to, že se vytahují staré rány před celou rodinou, a to jen proto, že jsem přinesla koláč a připomněla nějakou vzpomínku z minulosti.
V jednu chvíli jsem se zvedla, že dojdu pro kávu, jen abych měla záminku odejít z místnosti. V kuchyni jsem chvíli stála, nalévala hrnky a přemýšlela, jestli mám sílu vrátit se zpátky. Když jsem se vrátila, tchán už byl u jiné historky. Tentokrát o svém bratrovi, ale ani ta se neobešla bez jízlivých poznámek a narážek.
Celý zbytek oslavy se pak nesl v podobném duchu. Jakmile se otevřelo téma minulosti, nebylo cesty zpět. Najednou měl tchán potřebu „vytáhnout pravdu na světlo“ o každém, kdo seděl u stolu. A to všechno s úsměvem, jako by šlo o veselé historky, i když bylo jasné, že ne všichni se smějí z upřímného pobavení. Věděla jsem, že už je zbytečné snažit se to zastavit. Čím víc se člověk ozve, tím víc si připadá, jako by jen přiléval olej do ohně.
Když jsme odcházeli, cítila jsem směs úlevy a smutku. Úlevy, že to mám za sebou, a smutku z toho, že rodinná setkání, která by měla lidi spojovat, se můžou tak snadno změnit v arénu, kde se oprášejí staré křivdy. A to všechno kvůli něčemu tak obyčejnému, jako je koláč. Ten můj zůstal téměř celý snězený, ale chuť mi po tomhle zážitku připadala úplně jiná.
Doma jsem si říkala, jestli jsem vůbec udělala dobře, že jsem ho pekla. Ne že bych chtěla příště přijít s prázdnou, ale člověk někdy nevědomky spustí řetězec událostí, které by jinak nikdy nenastaly. Možná příště zvolím něco neutrálnějšího, co nebude připomínat žádné vzpomínky, třeba lahev vína nebo obyčejné sušenky. Ale i tak se bojím, že si někdo najde jiný důvod, proč oprášit staré historky.
Rodina je zvláštní. Drží pohromadě společné kořeny, ale právě ty někdy dokážou vyrůst do tvarů, které by člověk raději neviděl. Ať už se snažíte sebevíc, vždycky se najde někdo, kdo místo přítomného okamžiku začne rýt v minulosti. A já jen doufám, že jednou přijde den, kdy se na podobné oslavě bude mluvit o tom, co nás těší, a ne o tom, co nás před deseti lety rozdělilo. Do té doby si ale asi dám velký pozor na to, co přinesu na stůl.
