Článek
Byla jsem nervózní už od rána. První společná večeře s rodiči mého muže u nás doma. Chtěla jsem, aby všechno bylo perfektní. Stůl jsem prostřela slavnostně, koupila čerstvé květiny, ubrousky sladila s talíři. V lednici čekal domácí tiramisu, v troubě se pomalu pekla svíčková, jakou jsem vařila podle receptu od své mámy. Dělala jsem všechno proto, aby se cítili vítaní.
Když zazvonili, srdce mi bušilo až v krku. Přinesli víno a čokoládu, objali mě a posadili se ke stolu. Zpočátku všechno vypadalo dobře. Povídali jsme si o práci, o počasí, o jejich dovolené v Itálii. Jenže jakmile jsem začala servírovat jídlo, atmosféra se změnila.
Tchyně si dala první sousto a udělala zvláštní grimasu. Mlčela, ale po chvíli si neodpustila poznámku, že omáčka je moc hustá a maso by se mělo krájet „na vlásečky“. Tchán se usmál a dodal, že „je to takové jiné“, ale že on má radši tu klasickou, jakou dělá jeho žena. Můj muž se snažil atmosféru zachránit, ale bylo pozdě. Zbytek večeře proběhl v tichu a já se cítila, jako by mě někdo polil studenou vodou.
Po jejich odchodu jsem seděla v kuchyni a dívala se na zbytky jídla. Talíře s omáčkou, která mi dřív tak voněla, teď působily jako důkaz mého selhání. Přitom jsem se tolik snažila. Celý den v kuchyni, abych nakonec slyšela, že jsem vlastně neuměla uvařit ani obyčejnou svíčkovou.
Další návštěva měla být za měsíc. Jenže já jsem se děsila každého víkendu, kdy by mohli přijít. Vymýšlela jsem výmluvy, proč zrovna ten týden nemůžeme. Nakonec jsem se rozhodla, že to udělám jinak. Objednala jsem jídlo z restaurace, kde jsme byli s manželem několikrát a vždycky nám chutnalo. Na stole se objevily pečené kachní prsa s červeným zelím, domácí knedlíky a dezert, který vypadal jako z pořadu o vaření.
Tvářila jsem se, že jsem to všechno připravila sama. A světe div se chutnalo jim. Tchyně chválila omáčku, že je přesně tak akorát, tchán se usmíval a přidával si. Seděla jsem tam, poslouchala jejich komplimenty a v duchu si říkala, jak absurdní to je. Stačilo objednat jídlo z restaurace, abych konečně dostala uznání.
Od té doby se z mých večeří stala iluze. Objednávala jsem jídlo pokaždé, když k nám měli přijít. Občas jsem ho jen přendala do jiného hrnce, aby to vypadalo věrohodněji. Ne proto, že bych nechtěla vařit, ale protože jsem už nedokázala snést tu kritiku. Každý jejich pohled, každá poznámka by mi připomněla ten první večer.
A tak jsem raději mlčela a hrála tu svou roli. Můj muž o tom dlouho nevěděl. Měl radost, že se mi konečně „daří“ a že jeho rodiče chválí. Když jsem mu jednou mezi řečí přiznala, že jídlo není moje, jen se pousmál. Řekl, že na tom přece nezáleží, hlavně že je klid. Ale mě to bolelo. Protože v tom klidu už nebylo nic opravdového.
Vaření mě kdysi bavilo. Ráda jsem zkoušela nové recepty, pekla pro přátele, dělala domácí večeře jen tak, z lásky. Dnes už jen zřídka otevřu kuchařku. Když stojím v kuchyni, vzpomenu si na ten večer a na to, jak snadno dokáže pár vět člověka zlomit. Možná by se dalo říct, že přeháním. Že to byla jen jedna kritika. Ale když se snažíte, dáváte do toho všechno, a někdo vám to bez citu rozcupuje, ztratíte chuť. Doslova i obrazně.
Občas mě napadne, že bych si mohla pozvat kamarádky a uvařit jen pro nás. Bez očekávání, bez soudů. Ale vždycky to nakonec odložím. Dnes už se rodiče mého muže neptají, jestli jsem něco vařila. Prostě přijdou, sednou si a pochválí. Já jim nalévám víno, usmívám se a vím, že za pár minut zazvoní kurýr.
Občas si říkám, že by bylo fér říct pravdu. Ale možná je tohle jednodušší. Nikdo se nehádá, nikdo se neuráží. Jen já vím, že večeře, která měla být důkazem mé snahy, se stala symbolem toho, jak jsem se vzdala. A možná je to i trochu můj způsob přežití. Protože ne každá bitva stojí za to vyhrát.
