Článek
Ještě na jaře jsem byl přesvědčený, že jsem na to přišel. Kamarádi kolem nás platili za dovolené částky, ze kterých se mi dělalo mdlo, a já si říkal, že to přece musí jít levněji. Stačí si sednout k počítači, porovnat ubytování, najít trasu, koupit pár věcí dopředu a nenechat se napálit.
Manželka Martina mi opatrně říkala, že bychom si po několika náročných měsících možná zasloužili hlavně klid. Jenže já slyšel spíš to, že mi nevěří. Chtěl jsem jí i dětem ukázat, že umím zařídit krásnou dovolenou bez toho, abychom kvůli ní vyčerpali půlku úspor.
Všechno vypadalo dobře jen na fotkách
Ubytování jsem našel přes internet. Malý apartmán kousek od pláže, vlastní kuchyňka, terasa a údajně klidná lokalita vhodná pro rodiny. Cena byla skoro podezřele nízká, ale já si to vysvětlil tím, že jsem prostě hledal lépe než ostatní.
Fotky vypadaly hezky. Bílé zdi, modré okenice, v dálce moře. V popisu stálo, že pláž je dostupná pěšky za několik minut. Majitel odpovídal rychle a anglicky. Poslal mi instrukce, já zaplatil zálohu a cítil jsem se jako někdo, kdo právě vyhrál malou rodinnou loterii.
Martina se ptala, jestli jsem četl recenze. Řekl jsem, že ano, i když pravda byla taková, že jsem proletěl jen první dvě. Obě byly slušné. Ty horší jsem nechtěl vidět. Dnes už vím, že člověk často nehledá pravdu, ale potvrzení toho, že se rozhodl správně.
Cesta nás vyčerpala ještě dřív, než jsme dorazili
Vyjeli jsme v noci, protože jsem chtěl ušetřit za přespání po cestě. Měl jsem naplánované pauzy, trasu, tankování i místa, kde se najíme z vlastních zásob. Jenže děti byly po pár hodinách protivné, Martina unavená a já nervózní, protože se na dálnici tvořily kolony.
Když jsme dorazili do cílového města, bylo po poledni, venku skoro čtyřicet stupňů a nám majitel napsal, že klíče budou k dispozici až za dvě hodiny. Seděli jsme v autě na rozpáleném parkovišti, děti se hádaly kvůli poslední lahvi vody a Martina mlčela tím způsobem, který znám až příliš dobře.
Tehdy jsem si poprvé připustil, že jsem možná něco podcenil. Ale pořád jsem se tvářil, že všechno zvládám. To byla moje největší chyba.
Apartmán měl k moři dál než k pohodě
Když jsme konečně otevřeli dveře, zarazil mě zápach vlhkosti. Apartmán byl menší, než vypadal na fotkách. Terasa mířila do zdi sousedního domu a kuchyňka měla vybavení, se kterým by člověk sotva uvařil těstoviny. Klimatizace fungovala jen v jedné místnosti a za příplatek, o kterém v popisu nebyla ani zmínka.
Nejhorší ale byla pláž. Těch několik minut pěšky znamenalo ve skutečnosti skoro půl hodiny po prudké silnici bez chodníku. S dětmi, osuškami, pitím a nafukovacím kruhem to byla cesta, na kterou jsme neměli sílu dvakrát denně. Hned první odpoledne jsme se vrátili zpocení, podráždění a úplně bez nálady.
Martina se mě neptala, proč jsem to neověřil. Jen položila tašky na zem a řekla, že to nějak vydržíme. Právě to mě zabolelo nejvíc. Nevyčetla mi nic, ale bylo jasné, že ví.
Každý den přinesl další problém
Myslel jsem si, že se to zlepší. Že se vyspíme, najdeme si režim a začneme si dovolenou užívat. Jenže místo toho přišly další drobnosti, které se postupně skládaly do velké únavy.
Parkování nebylo u domu, ale o dvě ulice dál. Nejbližší obchod byl dražší, než jsem čekal. V restauracích jsme za obyčejné jídlo platili víc, než bych dal doma za celý nákup. Když jsem se snažil šetřit a navrhoval, že budeme vařit, děti byly zklamané a Martina unavená z toho, že i na dovolené stojí u plotny.
Třetí večer jsme se pohádali. Nešlo ani tak o peníze. Šlo o to, že jsem celou dovolenou pojal jako projekt, který musím zvládnout. Jenže rodina nechtěla projekt. Chtěla si odpočinout.
Nejvíc mě dostala věta od syna
Zlom přišel uprostřed týdne. Seděli jsme večer na terase, před námi vlažné těstoviny a za zdí sousedé, kteří se hlasitě hádali. Mladší syn se najednou zeptal, kdy už pojedeme domů.
Neřekl to rozmazleně. Řekl to unaveně. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem jim nedopřál dovolenou, ale levnější verzi stresu, který jsme měli doma. Jen v jiném prostředí.
Martina mi později řekla, že oceňuje, že jsem se snažil. Ale také dodala, že šetření má smysl jen do chvíle, kdy člověku nevezme to hlavní. Klid. Pohodu. Pocit, že se nemusí pořád o všechno starat. Neměl jsem na to co říct. Měla pravdu.
Domů jsme se vrátili dřív
Původně jsme měli zůstat deset dní. Osmý den ráno jsem sám navrhl, že pojedeme domů. Děti ani neprotestovaly. Martina se jen zeptala, jestli jsem si jistý. Byl jsem.
Cesta zpátky byla tichá. Ne proto, že bychom se nenáviděli, ale protože jsme byli všichni vyčerpaní. Když jsme večer zastavili před domem, měl jsem zvláštní pocit úlevy. Přitom jsem se měl vracet smutný, že dovolená skončila.
Od té doby už se nesměju lidem, kteří si připlatí za jistotu. Neříkám, že dovolená bez cestovky musí být špatná. Jen už vím, že nestačí najít nejlevnější apartmán a nejkratší trasu. Člověk musí počítat i s tím, co nejde vidět v ceně. Únava z cesty. Nervy z organizace. Zklamání dětí. Ticho mezi manželi. Příště budu šetřit jinak. Ne na tom, co má rodině přinést klid.
Zdroje: autorský text
