Článek
Úplně v klidu, s kávou v ruce. Vypadala, jako by byla doma, ne na návštěvě. V první chvíli jsem měla pocit, že jsem se snad ještě pořádně neprobudila. Tchyně si tam seděla, usrkávala kávu a začala se bavit, jako by nic. Řekla mi, že má přece klíče, a tak si dovolila přijít. Vlastně prý jen kvůli tomu, že si potřebovala „něco vyzvednout“.
Nevěděla jsem, co říct. Bylo mi to nepříjemné, protože šlo o naše soukromí, o domov, kde chci mít klid a pocit bezpečí. A teď tam ráno, kdy jsem ani pořádně nestihla popadnout dech, seděla tchyně, jako by tu bydlela. Snažila jsem se jí vysvětlit, že mi to vadí. Že nechci, aby někdo bez ohlášení chodil k nám domů. Že klíče by měly sloužit jen v případě nouze, ne jako volná vstupenka. Jenže ona se na mě podívala, odložila hrnek a zeptala se, proč z toho dělám drama. Jako by to, co právě provedla, byla naprosto normální věc.
Možná by někdo řekl, že přeháním, že je to jen tchyně, která si přišla vyzvednout věc. Jenže já v tom cítila něco mnohem hlubšího. Ten pocit, že někdo vstoupí do vašeho prostoru, aniž by se zeptal, je zvláštně narušující. Vždyť to byl byt, který jsme si s manželem zařizovali po svém, domov, do kterého jsme investovali čas i energii, abychom se tu cítili dobře. A teď to najednou působilo, že hranice neexistují. Že kdokoli s klíči může přijít a sednout si do obýváku, aniž by ho napadlo, že se to možná druhému nemusí líbit.
Nešlo ani tak o ten konkrétní hrnek kávy. Šlo o princip. O to, že jsem v pyžamu, rozespalá, nepřipravená a najednou stojím před tchyní, která se tváří, že má plné právo být tam, kde právě je. Nikdy jsem jí přitom nedala svolení, aby takhle přicházela. Ani manžel ne. A přesto to udělala. A když jsem jí řekla, že to pro mě není příjemné, otočila to proti mně. Najednou jsem byla já ta, která „dělá zbytečné scény“.
Na chvíli jsem si připadala, jako bych neměla právo říct, co mi vadí. Jako by to byl její byt a já jen přísedící. Zvláštní pocit, když víte, že jste doma a přesto se necítíte doma. Řekla jsem jí znovu, že bych byla ráda, kdyby nám předem aspoň zavolala, než přijde. Že to není o tom, že bych ji tu nechtěla, ale že nechci překvapení podobného typu. A ona jen mávla rukou, že přeháním. Že za jejich doby si z toho nikdo nic nedělal, že se chodilo na návštěvu bez ohlášení a nikomu to nepřišlo divné. Jenže doba se změnila a hlavně tohle nebyla návštěva, tohle byl neohlášený vstup.
Seděla jsem tam proti ní, cítila se zahnaná do kouta a přemýšlela, jak to bude dál. Protože tohle nebyl incident, který by se nemohl opakovat. Pokud si tchyně myslí, že je to normální, může se to stát kdykoliv znovu. Zvlášť když má klíče. A já jsem věděla, že představa, že kdykoliv ráno vejdu do kuchyně a může tam sedět ona, je něco, s čím se nikdy nesmířím.
Mluvila jsem o tom později s manželem a čekala, že bude stát při mně. Že pochopí, že mi to vadí. Jenže on se na to díval jinak. Řekl, že to přece jeho máma nemyslela zle, že si opravdu jen přišla pro věci a že se nemám rozčilovat. Ale já se nerozčilovala. Já jen chtěla, aby se to neopakovalo. Abych měla jistotu, že náš domov je jen náš. A najednou jsem byla v situaci, kdy musím řešit, jestli mi víc vadí tchyně v obýváku, nebo manžel, který to bagatelizuje.
Někdy přemýšlím, kde je hranice mezi rodinnou blízkostí a neomaleností. Všichni mluví o tom, že rodina by měla držet při sobě. Ale držet při sobě přece neznamená, že si někdo může dovolit všechno. Že se nebudou respektovat hranice a soukromí. To, že je někdo „rodina“, ještě neznamená, že má právo vlézt kdykoli do vašeho bytu. A pokud to někdo nechápe, pak je na nás, abychom si to vymezili. Jenže zkuste to udělat tak, aby z vás nakonec neudělali hysterku.
To ráno mě naučilo jednu věc. Že i když někomu důvěřujete, klíče jsou velká zodpovědnost. A že pokud druhý nechápe hranice, musíte je nastavit sami i za cenu, že se někdo urazí. Protože váš domov má být místo, kde se cítíte bezpečně, ne kde každé ráno čekáte, kdo vás zase překvapí s kávou.
