Článek
Dřív se všechno řešilo tváří v tvář, teď mi připadalo, že jsem ve filmu, kterému nerozumím.
Zpočátku jsem se snažila usmívat, být vstřícná, dělat, že všechno zvládám. Doma jsem pak před manželem tvrdila, že to jde skvěle. Že mám fajn kolegy, že mě práce baví. Pravda byla jiná. Každý den jsem přicházela domů s hlavou jak balón. Tolik informací, tolik nových věcí, tolik očekávání.
Mladší kolegyně byly milé, ale cítila jsem, že jsem pro ně spíš taková teta. Když se bavily o seriálech, aplikacích nebo víkendových výletech, nedokázala jsem se zapojit. Připadalo mi, že mluvím jiným jazykem. Začala jsem si víc všímat, jak se oblékají, jak sedí u počítače, jak rychle píšou. Chtěla jsem být jako ony. Ráno jsem se malovala, kupovala nové halenky, usmívala se víc, než bylo přirozené. Dělala jsem všechno proto, abych působila, že jsem v pohodě. Jenže uvnitř jsem nebyla.
Po pár týdnech se začaly objevovat bolesti hlavy, tlak na hrudi, nespavost. Říkala jsem si, že to přejde. Že je to jen nezvyk. Ale čím víc jsem se snažila všechno zvládnout, tím víc jsem se hroutila. V práci jsem se bála udělat chybu, bála jsem se i zeptat, když jsem něco nevěděla. Cítila jsem, že všichni kolem jedou na jinou rychlost, a já se jen držím zuby nehty. Jednou večer jsem seděla v kuchyni a najednou se mi rozbušilo srdce tak, že jsem si myslela, že omdlím. Manžel mě odvezl na pohotovost. Doktoři mi řekli, že to byl silný záchvat úzkosti.
Doma jsem se rozbrečela. Poprvé po dlouhé době. Přiznala jsem manželovi, že nejsem v pohodě, že se v té práci necítím dobře, že mám strach a že nejsem ta silná žena, za kterou se snažím vypadat. Místo výčitek mě objal. Řekl, že na mě nikdo netlačí, že zdraví je přednější. Po pár dnech jsem si vzala volno. Šla jsem k psycholožce a poprvé s někým mluvila otevřeně o tom, jak moc se bojím selhání. Že chci být dokonalá manželka, matka i zaměstnankyně, ale že to prostě nejde.
Neodešla jsem z práce, ale změnila jsem přístup. Začala jsem dělat pomaleji, dovolila si nevědět všechno. Když něco nechápu, prostě se zeptám. Učím se, že i čtyřicátnice má právo na chybu. Kolegové mě překvapili. Nejsou zlí, jak jsem si myslela. Mnozí mi sami pomáhají a povzbuzují mě. A já se po dlouhé době přestávám přetvařovat. Přestávám hrát tu, která všechno zvládá. Každý den si připomínám, že nejsem pozadu, jen mám jinou cestu.
Dřív bych se zhroutila z každé poznámky, dnes se nadechnu a řeknu si, že to přejde. Nechci znovu skončit v noci s bušícím srdcem a strachem, že jsem selhala. Chci se naučit mít ze sebe radost i tehdy, když nejsem stoprocentní. Zjišťuju, že není ostuda říct si o pomoc nebo přiznat, že na mě něco padá. Ostudou je dělat, že je všechno v pořádku, když není. Dřív bych se za to styděla. Dneska vím, že právě tohle je odvaha.
Dnes už se do práce těším. Ne proto, že by byla snazší, ale proto, že jsem přestala bojovat sama se sebou. Učím se znovu dýchat, krok po kroku, s pokorou a vděčností, že jsem to zvládla ustát. Možná nejsem tak rychlá, možná nevím všechno, ale už se nebojím být upřímná ani k ostatním, ani k sobě.
