Článek
Když jsem nastupovala do kanceláře, bylo to období, kdy jsem si potřebovala dokázat, že ještě něco znamenám. Doma jsem se hroutila, ale v práci jsem našla prostor, kde jsem mohla mít pocit, že jsem dobrá.
Plnila jsem úkoly rychleji než ostatní, brala jsem si směny navíc a naučila se věci, které předtím nedělal nikdo z týmu. Když si toho šéf začal všímat, připadala jsem si konečně užitečná. Řekl mi, že pokud budu takhle pokračovat, dočkám se mimořádné odměny. Brala jsem to jako motivaci a zároveň jako důkaz, že si mě někdo váží.
Dávala jsem do toho všechno, protože jsem věřila, že to má smysl. Byl to první slib po dlouhé době, který jsem si dovolila brát vážně. Věřila jsem, že když člověk pracuje poctivě, tak se mu to vrátí. Když přišel den porady, seděla jsem už ráno nervózně u počítače a říkala si, že jestli dnes dostanu pochvalu, bude to pro mě víc než peníze. Bylo to potvrzení, že nejsem neviditelná.
Když jsme se všichni sešli v zasedačce, byla jsem plná očekávání. Šéf si stoupl k tabuli a začal mluvit o výsledcích celého oddělení. Čekala jsem, kdy padne zmínka o mém projektu. Když ji konečně pronesl, na chvíli jsem se nadechla. V očích kolegů jsem zahlédla zvědavost. V té chvíli jsem ještě věřila, že to bude dobré. Jenže jeho tón se najednou změnil a z jalového shrnutí se stala kritika. Tvrdil, že jsem sice splnila zadání, ale prý by to jiní udělali rychleji a lépe. Obvinil mě, že jsem si chtěla připisovat zásluhy za něco, co podle něj nebylo výjimečné.
Stála jsem tam bez jediného slova. V hrudi mě pálilo a nevěděla jsem, kam s očima. Ten samý člověk, který mi ještě minulý týden sliboval odměnu, najednou před všemi naznačil, že jsem přeceňovala vlastní práci. Místo uznání přišla hanba. Kolegyně vedle mě pohnula židlí, jako by chtěla uhnout, aby nebyla v mé blízkosti. Zbytek místnosti ztichl. Nikdo se mě nezastal, protože nikdo nevěděl, co si o tom má myslet. Já už jsem to ale věděla. Byla to hra, kterou jsem nemohla vyhrát.
Po poradě jsem se pokoušela uklidnit. Seděla jsem u stolu, dívala se do monitoru a cítila, jak se mi klepou ruce. Bylo to ponižující. Připadala jsem si jako někdo, kdo se o něco snažil jen proto, aby se stal terčem. Nešlo o tu odměnu. Šlo o to, že jsem věřila. Věřila jsem tomu, že můžu být dobrá a že to někdo ocení. Místo toho mě šéf donutil pochybovat o všem, co jsem poslední měsíce dělala. V hlavě mi běžela jen jediná otázka. Proč mi něco sliboval, když neměl v úmyslu to splnit.
Celý den jsem v práci seděla jako člověk, který ví, že je něco špatně. Nešlo jen o mě. Šlo o to, jak se v té firmě se zaměstnanci zachází. Až ten den jsem pochopila, že někdy nejde o schopnosti, ale o to, komu se šéf rozhodne dát prostor. Můj prostor se zavřel během jediné porady a já zjistila, že musím přemýšlet o tom, jestli v takovém prostředí vůbec chci dál být.
Když jsem večer odcházela z kanceláře, měla jsem pocit, že opouštím místo, které mě stálo příliš mnoho sil. Věděla jsem, že už nikdy nebudu stejná jako předtím. Učili nás, že práce má být o výkonu, ale realita je někdy mnohem tvrdší. Domů jsem šla s hlavou skloněnou, ale v duchu jsem si slíbila, že si tu důstojnost vezmu zpět. Ne kvůli šéfovi nebo kolegům. Kvůli sobě.
Byl to den, který mě bolel. Ale také mě naučil, že když člověk stojí sám za sebou, je mnohem těžší ho zlomit. A já vím, že jednou najdu práci, kde se sliby plní. A kde člověk nemusí čekat na pochvalu s pocitem strachu.
