Článek
Jenže realita byla jiná. Po rozchodu jsem zůstala v bytě sama, najednou ticho, večery dlouhé a prázdné. Kamarádi měli své životy, rodiny, děti, povinnosti. Já měla práci, seriály a pocit, že se svět kolem mě hýbe dál, zatímco já stojím na místě. Zkoušela jsem si namlouvat, že mi to tak vyhovuje.
Že samota je vlastně klid. Ale čím déle to trvalo, tím víc jsem si uvědomovala, že mi chybí obyčejná lidská blízkost. Rozhovor, který nekončí u počasí. Někdo, komu můžu napsat, když mám špatný den. Někdo, kdo se zeptá, jak se mám, a opravdu to chce slyšet.
Poprvé jsem si seznamku stáhla večer, kdy jsem měla pocit, že už nemám co ztratit. Byla jsem nervózní, připadala jsem si hloupě. Dlouho jsem vyplňovala profil, mazala věty, přepisovala je, přemýšlela, jak mám vlastně působit. Nechtěla jsem si hrát na někoho jiného. Jenže jsem se bála být sama sebou. Bálo mě, že to nebude stačit.
První zprávy byly rozpačité, někdy vtipné, někdy trapné. Někteří muži zmizeli po pár větách, jiní chtěli všechno hned. A pak tam byli i tací, se kterými jsem si psala dlouho do noci. O věcech, které bych cizím lidem normálně neřekla. O zklamáních, o strachu, o tom, co člověk čeká od života. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že nejde ani tak o hledání partnera, ale o to, že si znovu dovoluju věřit lidem. Že znovu otevírám dveře, které jsem po rozchodu zabouchla.
Seznamka mi paradoxně pomohla víc, než jsem čekala. Ne proto, že bych hned našla lásku. Ale proto, že jsem zjistila, že ne všichni chtějí ubližovat. Že existují muži, kteří umí poslouchat, ptát se, být trpěliví. I když to třeba nikam nevedlo, i tak to pro mě bylo důležité. Každá taková konverzace mi vracela kousek sebevědomí, které jsem ztratila.
Jenže zatímco já jsem se pomalu zvedala ze dna, moje okolí to vidělo jinak. Když se to dozvěděli příbuzní, nastalo ticho. A pak otázky. Proč to dělám. Jestli už jsem opravdu tak zoufalá. Jestli jsem nemohla počkat, až někoho potkám normálně. Jako kdyby existoval nějaký správný a nesprávný způsob, jak se snažit být šťastná.
Nejvíc mě bolelo, když jsem slyšela, že jsem klesla na dno. Že žena, která jde na seznamku, už nemá žádnou hodnotu. Jako by všechny moje roky práce, snahy, samostatnosti najednou nic neznamenaly. Stačilo jedno slovo, jedna aplikace v telefonu, a byla jsem v jejich očích někdo jiný. Slabá. Ubohá. Neschopná najít si vztah jinak.
Dlouho jsem o tom přemýšlela. O tom, proč je pořád tak snadné soudit. Proč se od žen očekává, že budou silné, ale zároveň ne moc. Samostatné, ale ne osamělé. Že si poradí, ale nesmí přiznat, že jim někdo chybí. Přitom nikdo z těch, kteří mě kritizovali, nebyl v mém bytě večer sám. Nikdo z nich nezažil ten pocit, kdy se vracíte domů a nemáte komu říct, co se vám dneska stalo.
Seznamka pro mě nebyla důkazem pádu. Byla důkazem odvahy. Odvahy znovu se otevřít, riskovat zklamání, dát šanci něčemu novému. Možná to zní banálně, ale právě díky ní jsem si znovu uvědomila, že si zasloužím pozornost, zájem a respekt. Ne proto, že by mi to měl někdo potvrdit, ale proto, že jsem si to konečně dovolila sama.
Dneska už se za to nestydím. Když se mě někdo zeptá, kde jsem někoho poznala, řeknu to narovinu. A když vidím, jak se někteří ušklíbnou, vím, že to není můj problém. Možná jsem pro ně klesla na dno. Ale já mám pocit, že jsem se konečně odrazila ode dna a začala znovu plavat. A to je pro mě důležitější než cizí soudy.
