Článek
Připadalo mi to absurdní, ale když jsem tam stála a kolem mě se rodiče dohadovali, kdo popadne poslední pár, pochopila jsem, že začátek školního roku je kapitola sám pro sebe. Dětem začíná škola a já chtěla mít všechno připravené, abychom nemuseli řešit stres na poslední chvíli. Říkala jsem si, že když půjdu do obchodu s předstihem, koupím v klidu to, co potřebujeme.
Bačkůrky, pár sešitů, pastelky a samozřejmě i povinné cvičky. Nic složitého. Jenže hned u vstupu mě přivítal pohled, ze kterého mi spadla brada. Rodiče pobíhali mezi regály jako na nějakém závodě, vozíky se srážely, a u bot už se začínal tvořit hlouček, který připomínal spíš dav před koncertem než oddělení obuvi v supermarketu.
Chvíli jsem si říkala, že to přeháním, ale když jsem dorazila k regálu s přezůvkami, realita mě praštila do očí. Pár poloprázdných krabic, rozházené velikosti a lidé, kteří se přehrabovali v útrobách kartonů jako při výprodeji. Vzala jsem do ruky první pár, co se tvářil, že by mohl sedět, a než jsem se nadála, natahovala se po něm jiná ruka. Paní, která stála vedle mě, si mě přeměřila pohledem, jako kdybych jí brala poslední kus kyslíku. Než jsem stačila cokoliv říct, zasyčela, že to je velikost pro její dítě, a snažila se mi je vytrhnout. V tu chvíli jsem nevěřila vlastním očím.
Měla jsem pocit, že snad natáčejí skrytou kameru. Kvůli bačkůrkám? Takové trapnosti by se člověk nadál možná při Black Friday v Americe, ale ne v našem malém městě. Jenže paní byla neoblomná. Nakonec jsem couvla, bačkůrky jí přenechala a šla hledat jiné. A to jsem neměla dělat. Další rodiče už totiž mezitím stihli obsadit zbytek regálu a doslova se hádali, komu patří poslední zbylé velikosti. Slyšela jsem slova, která se mezi slušnými lidmi neříkají, a nejednou jsem čekala, že dojde i na fyzický kontakt.
Nechtěla jsem se nechat odradit, tak jsem se pustila do hledání. Nakonec jsem ve spodní polici objevila pár obyčejných jarmilek, sice ne úplně podle mých představ, ale v nouzi nejvyšší dobré i to. Jenže než jsem je stačila zvednout, objevil se další tatínek, který se ke mně sklonil ze strany a za bačkůrky zatáhl. Tak jsme tam stáli, já zleva, on zprava a tahali se o obyčejné bílé cvičky, jako by šlo o život. Absurdnější situaci jsem už dlouho nezažila. Nakonec jsem je pustila, protože mi připadalo trapné tam zápasit o kus látky a gumy, a nechala ho vyhrát.
Odcházela jsem s prázdnou a v duchu jsem si říkala, jestli jsme se všichni nezbláznili. Je tohle normální? Vždyť jde o bačkůrky za pár korun, které si děti stejně během roku roztrhají. Ale rodiče, včetně mě, jsou ochotni se kvůli nim hádat a skoro i prát, jen aby jejich potomek mohl nastoupit první školní den s předepsanou výbavou. A když jsem pak slyšela od známých, že podobná scéna se odehrála i v oddělení sešitů, pouzder nebo dokonce u úplně obyčejných cviček, došlo mi, že to není náhoda.
Zřejmě se z nákupu školních pomůcek stává každoroční bitva. Obchody sice lákají na akce, ale často nemají dostatek zboží a rodiče pak mají pocit, že kdo nezíská poslední kus, jeho dítě bude trpět. A tak se rozjíždí hon, ve kterém jde o nervy i o slušnost. Přitom by stačilo, kdyby obchody dodaly dostatečné množství věcí a rodiče by se chovali s větším klidem. Děti přece nepotřebují dokonalé pastelky ani značkové jarmilky, aby byly ve škole šťastné.
Když jsem se pak večer doma dívala na prázdnou tašku, do které jsem chtěla uložit nové bačkůrky, musela jsem se smát. Smát se tomu, že jsem dnes bojovala s cizími lidmi o kus gumy a látky, a zároveň plakat nad tím, kam jsme se jako společnost dostali. Jestli se dokážeme prát o školní přezůvky, co bude dál? Budeme se bít o pastelky, o sešity, nebo o poslední gumu s obrázkem pohádkové postavičky? A nejhorší na tom je, že za pár dní se to celé zopakuje, jen u jiného regálu.
Odcházela jsem z obchodu s pocitem, že jsme zapomněli na to podstatné. Škola má být místem, kde se děti učí nejen číst a psát, ale i chovat se slušně a respektovat druhé. A my jim jako rodiče dáváme jaký příklad? Že vyhraje ten, kdo je rychlejší, drzejší a kdo dokáže urvat poslední pár bačkůrek? Asi bychom se měli zamyslet, jestli opravdu chceme, aby tohle byla lekce, kterou si naše děti odnesou hned na začátku školního roku.
