Článek
Jenže realita mě přivítala s takovou silou, že jsem pochopila, že ani nemoc mě nezlomila tolik jako návrat mezi lidi, kteří mě považují spíš za součást provozu než za člověka. Když jsem zůstala doma s horečkou a vyčerpáním, byla jsem přesvědčená, že to po týdnu odezní. Seděla jsem u sebe na balkoně, popíjela čaj se zázvorem a snažila se uvěřit tomu, že to brzy bude lepší.
Soused si mě všiml a poznamenal, že vypadám unaveně a měla bych si vzít volno, pokud to jde. V té chvíli jsem to nebrala vážně, protože jsem měla pocit, že se svět nezboří, když budu jeden týden mimo. Jenže jak se ukázalo, moje práce funguje jinak. Vždycky jsem tam vnímala tlak, který jsem ještě dokázala ustát, ale tentokrát jsem měla pocit, že moje tělo i hlava jedou na hraně.
Ještě doma jsem si psala s kolegy a snažila se být užitečná, protože mi bylo trapně, že ležím, zatímco oni jedou naplno. Bylo to ve mně zakořeněné tak hluboko, že jsem si ani neuměla dopřát klid bez toho, abych měla výčitky. Říkala jsem si, že až přijdu, všechno jim vynahradím. Doufala jsem aspoň v obyčejné přivítání, které by mi dodalo trochu jistoty.
První den po nemoci jsem otevřela dveře kanceláře a cítila jsem se, jako bych přišla někam, kde mě nikdo nečekal. Kolegové mě sotva pozdravili a na stole jsem našla hromadu věcí, které prý počkaly jen na mě. Byly tam nevyřízené emaily, fronta úkolů a poznámky s přípisy, které ve mně vyvolávaly spíš pocit provinění než motivace. Místo toho, aby se zeptali, jak mi je, mě hned zatížili požadavky a připomínkami, že některé věci už měly být dávno hotové. Jako by nikdo nechápal, že jsem byla nemocná, a ne na dovolené.
Seděla jsem u počítače a cítila, jak mi buší srdce. Přemáhala jsem pocit, že jsem selhala. Všechno se na mě sesypalo dřív, než jsem se stihla nadechnout. Když jsem si vzala pauzu a šla na chodbu napít se vody, došlo mi, že jsem si návrat idealizovala. Říkala jsem si, že to bude těžké, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se budu cítit takhle nechtěná.
Nejvíc mě zasáhlo, když jsem zaslechla rozhovor dvou kolegyň, které si stěžovaly, že jsem doma zůstala zbytečně dlouho. Prý jsem mohla přijít dřív, protože vypadám celkem dobře. Ve chvíli, kdy jsem to slyšela, se mi sevřel žaludek. Uvědomila jsem si, že ten týden bez stresu mi spíš otevřel oči.
Všichni kolem mě byli naučení, že pracuji rychle a bez řečí, a tak automaticky předpokládali, že to tak musí být pořád. Když jsem vypadla z rytmu, jako by to narušilo jejich plán. Bylo to zvláštní, protože jsem si vždy myslela, že jsem v týmu jako člověk. Místo toho jsem měla pocit, že jsem spíš nástroj, který má fungovat, a když nefunguje, vadí to.
Celý den jsem projela jako stroj. Snažila jsem se dohnat resty, i když jsem stále cítila slabost. Bolela mě záda, píchalo mě v boku a na konci dne jsem měla pocit, že se mi rozletí hlava. Když jsem vyšla před budovu, zhluboka jsem se nadechla studeného vzduchu a přemýšlela, kdy naposledy jsem myslela na sebe, a ne jen na to, co musím.
Když jsem dorazila domů, sedla jsem si na postel a chvíli jsem jen zírala do prázdna. Ten den mě zlomil víc než celá nemoc. Najednou jsem pochopila, co tím soused myslel, když mi radil volno. Nešlo o nemoc. Šlo o to, že jsem se dávno vyčerpala a nechtěla si to přiznat. Pořád jsem se snažila dokázat, že jsem spolehlivá, pracovitá a odolná. Jenže moje tělo už se mnou nepočítalo. Přestalo zvládat tlak, který jsem na sebe sama naložila.
Teď vím, že jsem se měla zastavit mnohem dřív. Týden doma mi ukázal, jak moc mi chyběl klid a ticho. Návrat do práce mi naopak ukázal, že když se tam člověk necítí dobře, nestačí si jen odpočinout. Je potřeba přehodnotit, co je opravdu důležité. Možná mě ten první den zlomil, ale zároveň mi otevřel oči. A já se poprvé v životě přestávám bát přemýšlet o tom, co bude dál.
