Článek
Sladký začátek, hořká příchuť
Když jsme s Honzou oznámili termín svatby, byla jsem nadšená. Chtěla jsem jednoduchou oslavu. Malý obřad, pár blízkých, hezký den bez zbytečného stresu. Jenže hned při první návštěvě u jeho rodičů se všechno zvrtlo.
„Svatbu bez pořádného dortu si neumím představit,“ prohlásila tchyně. „Já vám ho upeču. Vždycky jsem pekla nejlepší.“ A i když jsem chtěla objednat dort u profesionální cukrářky, nechtěla jsem jí brát radost. Cítila jsem, že to pro ni něco znamená. Souhlasila jsem, i když jsem měla v koutku duše obavy.
Každý má jinou představu
Já si představovala dort s lehkým krémem, decentní ozdoby, trochu moderní styl. Tchyně ale měla jiný plán. „Na svatbě musí být pořádný dort. Třípatrový, s růžemi, marcipánem, a pořádně barevný. Lidé to mají rádi,“ tvrdila s jistotou, která nepřipouštěla diskuzi.
Zkoušela jsem jemně naznačit, že bych raději něco jednoduššího, ale narazila jsem na zeď. „Takhle se dělaly dorty vždycky,“ řekla mi tónem, který jasně naznačoval, že moje představa je dětská rozmařilost. Nakonec jsem to vzdala. Nebylo to přece to nejdůležitější. Hlavní je, že se bereme, říkala jsem si.
Den D
V den svatby jsem se snažila na dort nemyslet. Všechno probíhalo krásně. Obřad, focení, hosté. Když ale dorazil čas rozkrojení dortu, přinesla ho tchyně s hrdostí, jako by vyhrála celostátní soutěž.
Dort byl obrovský, celý pokrytý silnou vrstvou máslového krému a obarvený tak, že se mi na chvíli zatočila hlava. Sněhově bílá, růžová a zlatá. Na vrcholu dvě plastové figurky ženich a nevěsta, jak z devadesátých let.
Usmála jsem se, poděkovala a snažila se vypadat upřímně. Všichni kolem tleskali, fotili si to a tchyně se zářivě usmívala. V tu chvíli mi bylo vlastně hezky. Vypadalo to, že jsme to zvládly, že ten dort nakonec bude symbolem spojení, ne soutěže.
Jedna věta stačila
Když jsem jí později, v tichu mezi tanečními koly, řekla: „Dort je nádherný, moc vám děkuju,“ odpověděla bez váhání: „No, to věřím. Ty bys takový nikdy neupekla.“
Chvíli jsem se na ni dívala a nevěřila vlastním uším. Řekla to s úsměvem, ale ten tón… Ten tón byl jako ledová sprcha. Všichni kolem tleskali, smáli se, a já jen stála s talířkem v ruce a snažila se neukázat, jak mě to zabolelo.
V té větě bylo všechno. Soutěživost, pýcha, a možná i potřeba mě trochu „usadit“. Do té chvíle jsem si myslela, že přeháním, že si jen něco vykládám špatně. Ale teď jsem věděla jistě, že to nebyla náhoda.
Malé rány, které bolí
Od té chvíle jsem si začala všímat všech drobných poznámek, které jsem dřív přecházela. „Tak sis to udělala po svém,“ říkávala s úsměvem, když jsem něco uvařila jinak než ona. „No, hlavně že vám to chutná,“ dodala pokaždé, když Honza pochválil něco, co jsem upekla.
Nejsou to velké útoky. Jen drobnosti, které se časem sčítají. Každá taková věta mi připomněla, že pro ni jsem pořád ta mladá holka, která se snaží být „dost dobrá“ pro jejího syna.
A přitom já jsem se nikdy nechovala povýšeně. Chtěla jsem, aby mě měla ráda, aby mě přijala. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc měla potřebu dokazovat, že ona ví líp.
Sladká pomsta
O pár měsíců později jsme měli oslavu Honzových narozenin. Upekla jsem dort sama. Jednoduchý, čokoládový, s malinami. Nic přehnaného, ale poctivý, domácí. Honza byl nadšený, hosté chválili, že je výborný.
Tchyně seděla naproti mně a chvíli bylo ticho. Pak se naklonila a řekla: „No vidíš, tak nakonec to ani není špatné.“ Usmála jsem se. Tentokrát jsem necítila potřebu nic dokazovat. Jen jsem jí klidně odpověděla: „Děkuju, hodně jsem se od vás naučila.“
Vím, že pochvala to nebyla. Ale mně to stačilo. Poprvé jsem měla pocit, že mám nad tím klid. Že její poznámky už nemají moc.
Každý vztah má své hranice
Dnes už chápu, že některé věci se nezmění. Moje tchyně asi vždycky potřebuje mít poslední slovo, a já už to neberu osobně. Někdo se snaží ovládat svět kolem sebe tím, že peče dorty, jiný tím, že mlčí.
Na tu větu z naší svatby si občas vzpomenu, ale už mě nemrzí. Tehdy jsem ji slyšela jako výčitku. Dnes ji beru jako lekci. Nejde o to, kdo upeče lepší dort, ale kdo si dokáže zachovat klid a úsměv, i když se kolem servíruje malá dávka jedu.
A jestli mě něco naučila svatební zkušenost, tak to, že i když dort chutná skvěle, někdy zanechá pachuť, na kterou se nezapomíná.
Lucie, 29 let, České Budějovice
