Článek
Všimla jsem si toho hned ráno. Odpovídal krátce, vyhýbal se mi pohledem a pokaždé, když jsem vešla do obýváku, rychle něco schoval pod gauč nebo do batohu. Dělala jsem, že si toho nevšímám. Jednak proto, že jsem neměla náladu to řešit, a taky proto, že jsem si říkala, že to bude nějaká drobnost. Obrázek, přáníčko, možná hrnek ze školní dílny. Děti to tak mají.
A já už jsem si dávno zvykla, že tyhle dárky beru s úsměvem, i když ve mně občas hlodá rozpaky, co s nimi dál. Kolem poledne za mnou přišel. Stál ve dveřích pokoje, ruce za zády, ramena ztuhlá. Byl nervózní tak, že to z něj doslova kapalo. Vypadal menší než obvykle. Jako by se vrátil o pár let zpátky. Mami, můžu na chvilku? zeptal se tiše.
Přikývla jsem a automaticky se narovnala. V tu chvíli jsem si připadala hloupě, že vůbec přemýšlím nad tím, jestli se mi dárek bude líbit. Bylo to moje dítě. A to by přece mělo stačit. Vytáhl zpoza zad malý balíček. Nebyl zabalený v žádném dárkovém papíru. Jen obyčejný hnědý papír, trochu pomačkaný, převázaný provázkem. Provázek byl zauzlovaný tak pečlivě, až to bolelo. Podal mi ho oběma rukama, jako by mi předával něco křehkého.
To je pro tebe. Dělal jsem to sám. Vzala jsem si balíček a cítila, jak se mi svírá žaludek. Nechtěla jsem zklamat. Vůbec. A zároveň jsem měla strach, že přesně to se stane, i kdybych se snažila sebevíc. Rozvazovala jsem uzel pomalu. Ne proto, že by byl složitý, ale proto, že jsem potřebovala čas. Když jsem papír rozbalila, objevila se malá krabička. Dřevěná. Hrubá na dotek, místy nedokonale obroušená. Na víčku byl vypálený jednoduchý obrázek. Srdce. Trochu nakřivo.
Otevřela jsem ji. Uvnitř ležela drobná keramická figurka. Měla připomínat mě. Poznala jsem to hned, i když proporce neseděly. Vlasy byly kratší, než je nosím, a obličej byl spíš náznakem než skutečnou podobou. Ale v rukách držela knížku. A měla na sobě svetr podobný tomu, který nosím doma.
Chvíli jsem mlčela. Ne proto, že bych nevěděla, co říct. Ale proto, že se ve mně míchalo všechno dohromady. Dojetí, rozpačitost, zvláštní smutek i hrdost. Držela jsem v ruce něco, co nebylo dokonalé. Něco, co by si člověk normálně nekoupil, nevystavil, možná by to po letech skončilo v krabici ve sklepě. A přesto to bylo jedno z nejupřímnějších gest, jaké jsem kdy dostala.
Líbí se ti to? zeptal se rychle. Moc rychle. Podívala jsem se na něj. Stál přede mnou, ruce sevřené v pěst, oči plné obav. V tu chvíli mi došlo, že nejde o ten předmět. Že tady nejde o estetiku, praktičnost ani o to, jestli se mi to hodí do bytu. Šlo o něj. O to, že se rozhodl něco vytvořit. Že si dal práci. Že přemýšlel o mně.
Je to krásné, řekla jsem a cítila, jak se mi láme hlas. Opravdu krásné. Ulevilo se mu tak viditelně, že jsem se musela usmát. Ramena mu povolila, nadechl se a najednou byl zase tím klukem, kterého znám. Sedl si ke mně a začal mi vyprávět, jak figurku vyráběl. Jak se mu dvakrát rozpadla, jak se mu nepovedlo vypálit oči, jak si spálil prst, ale neřekl to učitelce, aby to mohl dodělat sám.
Poslouchala jsem ho a držela figurku v ruce. Už jsem v ní neviděla chyby. Viděla jsem čas. Trpělivost. Snahu. A něco, co se dneska vytrácí rychleji než peníze z účtu. Upřímný zájem. Večer, když už spal, jsem figurku postavila na poličku v obýváku. Ne proto, že by ladila s interiérem.
Ale proto, že mi připomíná, co je důležité. Že dárky nejsou o hodnotě, ale o odvaze něco dát. A že někdy jsou rozpaky dospělých mnohem menší než nervozita dětí, které se jen bojí, že nebudou stačit. Ten den mi syn nedal jen dárek. Dal mi připomínku. Že být viděná očima vlastního dítěte je možná ten největší luxus, jaký si člověk může dovolit.
