Článek
A jeden sen, který jsem si dlouhá léta zakazovala i jen potichu vyslovit. Protože jsem se styděla. Protože jsem si připadala moc stará, moc unavená, moc „normální“ na to, aby se mi něco takového mohlo přihodit. Jenže život si z těchhle našich přesvědčení někdy udělá legraci. A právě když to nejmíň čekáme, něco se zlomí.
Přijela jsem do Řecka úplně rozbitá. Ne fyzicky, ale v duši. Po dlouhých měsících v práci, kde jsem se cítila jako neviditelná, po rozchodu, který byl tichý a o to víc bolestivý, a po letech, kdy jsem víc plnila očekávání jiných než svoje vlastní touhy. Potřebovala jsem vypnout. Jen být. Možná se nadechnout. Ale rozhodně jsem nehledala nic víc. Jen klid. Trochu moře. Ticho.
Ten večer jsem šla sama na víno. Ne kvůli romantice, ale protože jsem to měla kousek a nechtěla jsem usínat s hlavou plnou smutku. Sedla jsem si na terasu malé taverny, objednala si skleničku, koukala do tmy a poprvé po dlouhé době jsem si připadala skoro… volně. A pak si ke mně přisedl on.
Nebudu popisovat, jak vypadal. To vlastně ani není podstatné. Nešlo o jeho oči, vlasy nebo jak byl opálený. Šlo o ten zvláštní klid, který z něj vyzařoval. Jako by se nikam nehnal. Jako by byl přesně tam, kde má být. Zeptal se mě, jestli může, a já k mému vlastnímu překvapení jen kývla. Nepamatuju si přesně, o čem jsme se bavili. Bylo to obyčejné. O víně. O moři. O tom, že čas tady plyne jinak. A přesto jsem měla pocit, že slyší každé slovo, i to nevyřčené.
A pak jsme šli na pláž.
Nečekala jsem od toho nic. Nešla jsem tam s úmyslem. Jen s touhou být někde, kde bude ticho a noční vzduch. Ale stalo se něco, co bych popsala jen jako propojení. Ne tělesné, ne banálně romantické. Spíš něco mezi slovy. Dotkl se mě tak, jak se mě už dlouho nikdo nedotkl. Jemně, beze spěchu, s takovou samozřejmostí, jako by mě znal roky. A já mu dovolila všechno. Všechno to, co jsem si roky nedovolila ani v myšlenkách. Všechno to, co jsem v sobě držela jako něco zakázaného, nevhodného, nepatřičného. Najednou jsem mohla být celá. Bez studu. Bez strachu. Bez vysvětlování.
Byla to jen jedna noc. Ale já v ní byla poprvé za hodně dlouho úplně přítomná. Bez masek. Bez tlaku. Bez role té, co musí být hodná, skromná, opatrná. Byla jsem prostě jen žena, která cítí. Touží. Dovolí si. A pláče. Ne smutkem, ale úlevou. Protože si konečně dovolila něco chtít. A dostala to. Bez výčitek. Bez následků. Bez očekávání.
Ráno odešel. Ne s dramatem. Ne s líbáním na rozloučenou. Jen mi řekl: „Děkuju, že jsi byla.“ A já věděla, že to je v pořádku. Že to nemá pokračování. Že to nebyla kapitola, ale možná jen jedna věta, která ale změnila celý odstavec mého života.
Nešlo o muže. Šlo o ten pocit. O ten moment, kdy si uvědomíte, že i když jste unavená, pošramocená, neperfektní, pořád ve vás žije něco nádherného. Něco, co nepotřebuje zrcadlo ani potvrzení okolí. Co nepotřebuje lajky ani schválení. Jen bezpečný prostor, kde může být.
Vrátila jsem se domů jiná. Ne zamilovaná. Ale o kus svobodnější. Ten muž byl jako zrcadlo. Ukázal mi, co všechno ve mně ještě je. A co všechno jsem si zbytečně brala. Styděla se. Schovávala. A přitom je to přesně to, co mě dělá živou.
