Článek
A když jsem se o tom jednou zmínila před tchánem, tak se jen zasmál a pronesl větu, která mě dusí dodnes: „Ženská má být vděčná, že má doma chlapa.“ Bylo to jako rána. Ne protože bych od něj čekala něco hluboce feministického. Ale protože jsem najednou slyšela, odkud vítr vane. Jak moc je to zakořeněné. Jak moc to proniká do každé věty, do každého ticha u večeře, do každého pohledu, kdy ti má být jasné, že „jsi ta šťastná“, protože nejsi sama.
Jenže já se cítím sama už dávno. I když vedle mě někdo sedí. I když slyším klíče v zámku. I když se z koupelny valí pára a on si tam zpívá jako by nic. Ale co to je za soužití, když spolu nemluvíme, jen si předáváme pokyny? Když se každý večer usadí k televizi a já do ticha myčky? Když se nezajímá, co mě těší, co mě trápí, co mě tíží. Když se nepodívá do očí a nezeptá se: „Jak ti je?“ Jen si vezme večeři, pustí fotbal a odpoledne po sobě nechá hromadu věcí, protože „to tam vždycky bylo“.
Nechci tím říct, že je zlý. Neuráží mě, nepije, nebije mě. Což je další past – protože jakmile si stěžuješ, slyšíš: „No ale vždyť on je hodnej, ne? Co bys chtěla víc?“ Jenže být „hodnej“ nestačí, když jste spolu jako dva cizinci. Když ti místo partnerství zbyde spolubydlení. Když kolem tebe někdo chodí, ale nedotkne se tě už týdny. Když tvé emoce nikdo nevnímá, protože nejsou slyšet přes jeho pohodlí.
V jednu chvíli mi došlo, že vlastně žiju s člověkem, který už tu dávno není. Fyzicky ano. Ale jinak ne. Žádné sdílení, žádné plánování, žádná společná radost. Jen zautomatizovaná rutina. Po letech. Po dětech. Po hypotéce. Jako by to všechno stačilo k tomu, abych už nic nečekala. Abych se „smířila“. Abych přijala tu tichou dohodu, že už si vystačíme s tím, co je.
Ale já si nevystačím. Mám ráda život. Mám ráda doteky, smích, rozhozené plány, večery, kdy se mluví, ne jen sleduje obrazovka. Mám ráda, když někdo vnímá, že existuju nejen jako matka jeho dětí, ale jako žena. Ale z téhle role jsem vypadla, ani nevím jak. Postupně. Potichu. Mezi plenami, nákupy, zápisy do školky, nemocemi, účty, dovolenými na hypotéku. A taky mezi tou hromadou malých zklamání, kdy ti někdo dá najevo, že už se nemusí snažit, protože „vždyť jsme spolu“.
Tchánova věta mě bodla právě proto, že takhle se na to dívá i můj muž. Neřekne to nahlas, ale cítím to z každého gesta. Jsem přece ta, která má být vděčná. Že není sama. Že někdo vydělává. Že někdo opraví kapající kohoutek. Že mi nikdo neutíká do hospody. A já mám být ticho a poděkovat. Jenže já nechci děkovat za to, že mi někdo dělá spolubydlícího. Já bych radši byla chvíli sama, než mít doma ticho, co mě dusí.
Když se s tím svěřím kamarádkám, většina mlčí. Některé se zasmějí, že to je normální, že to mají taky. Ale já nechci, aby to bylo „normální“. Ať si každý žije, jak chce, ale mně to nestačí. Mně to bolí. A nejhorší je, že jakmile to řeknu, jsem ta, která „si moc vymýšlí“. Která by si měla vážit, že není rozvedená. Že má plnou lednici. Že má kdo odvézt děti na trénink.
Ale já si vážím. Jen už se z toho neumím radovat, když vím, že všechno je jen logistika. Že když se rozpláču, on ztuhne. Že když řeknu, že se cítím prázdná, on zvedne obočí a zeptá se: „Zase nějaká krize?“ A já bych chtěla jen jedno – aby mi jednou položil ruku na záda a řekl: „To zvládneme.“ Ale on mlčí. Jako vždycky.
A tak dny plynou. Já dělám svou práci, starám se o děti, směju se na veřejnosti, protože to je snazší než vysvětlovat, že doma už dávno není nikdo, s kým bych mohla být opravdu sama sebou. Doma je klid. Pořádek. Teplo. Ale je to chladný klid. A chci víc. Ne kvůli nějaké pohádce. Ale protože tohle nejsem já. A nejsem ani „vděčná ženská“. Jsem člověk. A v tomhle tichu už být nechci.
