Článek
Za dveřmi stála tchýně. Usměvavá, ale přece jen trochu nervózní. Pustili jsme ji dovnitř, posadili ke stolu a udělali kávu. Netušili jsme, že tahle návštěva už nikdy nebude patřit mezi ty obyčejné, které člověk během života zažije desítky.
Chvilku jsme se bavili o dětech, o práci, o všedních věcech. Vypadalo to, že jde o běžnou návštěvu, jakou známe. Ale pak se tchýně nadechla, zjevně sbírala odvahu, a pronesla větu, která nás doslova přikovala na židle. Oznámila nám, že čeká dítě. Nejdřív jsme mysleli, že jde o nějaký její pokus o vtip. Přece jen, kdo by to čekal? Ale když jsme viděli její výraz, jak vážně se na nás dívá, došlo nám, že to není žádná legrace.
Nemohli jsme tomu uvěřit. Seděli jsme tam jako opaření a nevěděli, jak reagovat. Partner se zmohl jen na nevěřícné: „Cože?“ Já jsem cítila, jak mi hlavou víří tisíce myšlenek. Vždyť už má dospělé děti, včetně mého partnera, a teď nám oznamuje, že znovu přivede na svět miminko. Bylo to jako rána z čistého nebe.
Začala vysvětlovat, že má nového přítele, který je o něco mladší než ona, a že se rozhodli mít spolu dítě. Přiznala, že ví, jak zvláštně to může znít, ale že se na to oba cítí a že pro ně věk není překážkou. Čekala zřejmě, že budeme nadšení nebo že jí zatleskáme, ale zůstali jsme sedět beze slov. Bylo to tak nečekané, že jsme si museli dát chvíli, než jsme to vůbec vstřebali.
Já osobně jsem měla smíšené pocity. Na jedné straně jsem cítila respekt k tomu, že se člověk i v pozdějším věku rozhodne pro tak zásadní krok. Ale na druhé straně se mi hlavou honilo, co všechno to bude znamenat. Vždyť má už roli babičky, kterou naše děti milují. A teď se k nim má přidat ještě nový sourozenec? Jak se v tomhle věku zvládne starat o miminko? A jak to celé ovlivní rodinnou dynamiku?
Partner vypadal ještě více vyvedený z míry než já. Na jeho tváři byla vidět směs zmatku, vzteku i obav. Pro něj to bylo ještě silnější. Vždyť jeho vlastní matka mu právě oznámila, že bude mít další dítě, a tím pádem i on dostane sourozence. V dospělém věku, kdy už má svou rodinu, hypotéku, starosti s dětmi a prací. Bylo to tak absurdní, že chvílemi ani nevěřil, že to slyší správně.
Rozhovor se vlekl. Tchýně nám vysvětlovala, že se na to cítí, že je zdravá, že lékaři jí nic nevymlouvali a že se těší. Bylo poznat, že čeká podporu, že chce, abychom jí fandili a brali to jako dobrou zprávu. Jenže pro nás to dobrá zpráva zrovna nebyla. Bylo to spíš jako by někdo obrátil naruby všechno, na co jsme byli zvyklí.
V duchu jsem si představovala rodinné oslavy, kde budou vedle sebe sedět naše děti a jejich „strýček“ nebo „teta“, kteří přitom budou věkově stejně staří. Jak jim tohle jednou vysvětlíme? A co řeknou lidé kolem? Ano, nemělo by nás zajímat, co si kdo myslí, ale pravdou je, že podobná situace je natolik výjimečná, že komentáře okolí se určitě objeví.
Po chvíli jsme se snažili reagovat alespoň neutrálně. Pogratulovali jsme jí, i když to bylo s těžkým srdcem, a snažili se nedávat najevo, jak moc jsme v šoku. Ale vnitřně jsme cítili, že to bude velký zásah do našich životů. Vždycky jsme měli představu, že babička bude ta, která děti rozmazluje, vozí jim dárky a čte pohádky. Ne že sama začne znovu od plenek.
Když odešla, dlouho jsme seděli a mlčeli. Teprve pak jsme začali probírat, co to všechno znamená. Partner se cítil podvedený, že mu to matka neřekla dřív, že to celé tajila, dokud nebyla těhotná. Já jsem měla obavy, jak to zvládne po zdravotní stránce. Oba jsme se shodli, že i když je to její život, tak nás to ovlivní víc, než bychom chtěli.
Člověk by řekl, že už ho v životě nemůže nic moc překvapit. Jenže pak přijde něco takového a uvědomíte si, že život umí přinášet šoky, které by vás ani nenapadly. Ať už to dopadne jakkoli, je jisté, že naše rodina už nikdy nebude jako dřív.
