Článek
Taková, která obejme, když je potřeba, která se omluví, když něco pokazí, a která se snaží vychovávat tak, jak to cítí správně. Nikdy by mě nenapadlo, že právě člověk, který se o ně ani okrajově nezajímal, tenhle můj způsob života postaví na pranýř.
Tchyni jsem poznala ve chvíli, kdy už jsem s partnerem nějaký čas žila. Byla jsem zamilovaná, plná energie, těšila jsem se na budoucnost. A protože tehdy ještě nebyly děti, neměla důvod si mě příliš všímat. Někdy jsem měla pocit, že mě bere jen jako někoho, kdo je tady s jejím synem. Jako kdybych byla dočasná součást jeho života, která možná brzy zmizí.
Když se narodilo naše první dítě, doufala jsem, že se to změní. Že každé babičce se při pohledu na miminko rozzáří oči a najednou má důvod vídat se s rodinou častěji. Jenže u ní to neplatilo. První týdny ani nepřišla. Říkala, že má hodně práce, že nestíhá, že se necítí dobře a že přece nemusí spěchat, miminko nikam neuteče. Nakonec se ukázala na chvíli, dala dítěti plyšáka a odjela. Bylo to rychlé, formální, bez zájmu.
Postupem času jsem si zvykla na to, že tahle babička není ta typická, která peče buchty, hlídá a vezme kočárek na procházku. Neměla o nic z toho zájem. Nevolala, neptala se, jak se malý má, nepřinesla ani maličkost k narozeninám, protože prý nemá dárky ráda. Kdykoli jsme navrhli, že by se mohla stavit, odpověděla neurčitě. A když jsme se přece jen domluvili, často zrušila návštěvu na poslední chvíli.
Narodilo se druhé dítě a situace byla stejná. Já jsem žila v chaosu dvou malých dětí, snažila se balancovat mezi vším, co děti potřebují, a partnerem, který měl náročnou práci. Byl to kolotoč povinností, únavy a někdy i bezmoci. A přesto mě nikdy nenapadlo si stěžovat. Věděla jsem, že jsem máma, a že to k tomu patří.
Jenže pak přišel den, kdy se něco zlomilo. Sešli jsme se u ní doma, protože nás pozvala na nedělní oběd. To se nestává často, a tak jsem se snažila být milá a otevřená. Děti byly živé, jak už to bývá. Jeden chtěl ukazovat hračku, druhý si stěžoval, že má hlad, a třetí běhal po obýváku. Já jsem je napomínala, uklidňovala, nabízela svačinu, zkrátka dělala to, co dělám každý den.
Tchyně seděla na pohovce a pozorovala nás s výrazem, který jsem nedokázala úplně přečíst. Pak si povzdechla. Nejprve tiše, ale pak se podívala přímo na mě.
Řekla mi, že jsem děti špatně vychovala. Že jsou rozmazlené, nevychované, že mě neposlouchají. Že kdybych je vedla jinak, měli bychom doma klid. A že ona to s dětmi vždycky uměla lépe.
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Celé ty roky, kdy o ně nejevila zájem. Celé ty roky, kdy se ani nepokusila přijít, vzít je ven nebo se zeptat, co prožívají. A najednou má potřebu mě hodnotit. Dívala jsem se na ni a měla pocit, že mi někdo podtrhl židli. Jako bych nebyla dost dobrá. Jako bych selhala v něčem, na čem mi nejvíc záleží.
Jenže zároveň jsem cítila obrovskou nespravedlnost. Jak může hodnotit způsob, jakým děti vedu, když je vlastně vůbec nezná. Neviděla jejich první krůčky. Nebyla tam, když jsme řešili noční horečky. Neobjala je, když plakali. Neví, co mají rády, čeho se bojí ani jaké mají povahy.
Můj partner mi řekl, ať to neřeším. Že ona je taková, že má tendenci kritizovat všechno, co nechápe. Jenže mě to zasáhlo víc, než si myslí. Není to sousedka z vedlejšího domu. Je to moje tchyně. Člověk, který je součástí rodiny, ať chce nebo ne.
Několik dní jsem o tom přemýšlela. Přetáčela jsem si v hlavě tu scénu a snažila se najít vysvětlení. Jestli jsem opravdu tak špatná máma. Jestli mě děti neposlouchají víc než jiné. Jestli jsem někde udělala chybu.
Čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc mi docházelo, že její slova nebyla o mně. Nikdy jsme jí nevyhovovali. Nikdy nechtěla být součástí našich životů. A teď, když viděla běžný rodinný chaos, který žije každá máma, hledala viníka. Byl po ruce. Byla jsem to já.
Dnes už vím, že děti vychovávám tak, jak umím nejlépe. Učím je slušnosti, ale i tomu, aby uměly projevit emoce. Učím je mluvit, když je něco trápí. Učím je respektu, ale také bezpečí. A když někdy neposlechnou, neznamená to, že jsou rozmazlené. Znamená to, že jsou to děti.
Tchyně dál zůstává v našem životě okrajově. Nikdy jsme jí nebránili, aby se s vnoučaty vídala. Nikdy jsme neřekli jediné slovo proti ní. Jen se přestávám snažit o něco, co asi nikdy nebude fungovat. Už po ní nechci, aby byla babičkou, jakou jsem si představovala. A také už nepřijímám žádné její soudy.
Moje děti mě mají rády. Každý den mi to dokazují drobnými věcmi, které vidím jen já. A to je víc, než jakýkoli názor člověka, který u toho všeho nikdy nebyl.
