Článek
Moje maminka nikdy nic nekomentovala, vždycky mě podpořila i za pokusy, které nedopadly ideálně. Jenže moje tchyně? Ta měla poznámku na všechno. A nejčastěji právě na to, co jsem uvařila nebo upekla. Vzpomínám si, jak jsme se s partnerem sestěhovali a já se snažila dělat různé nové věci. Zkoušela jsem jednoduché recepty, některé se povedly víc, některé míň, ale vždycky jsem do toho dala snahu.
On byl spokojený, chutnalo mu. Ale když jsme pozvali jeho maminku na oběd, bylo hned po idyle. Talíř ještě ani úplně nedopadl na stůl a už se ozvalo: „No jo, to je ten dnešní trend, všechno na oko a bez chuti.“ Nebo: „Já dělám bramboračku úplně jinak. Moje má víc chuti, a hlavně tam nedávám tohle.“ A když jsem jednou upekla bábovku, která nebyla úplně nadýchaná, jen se ušklíbla a utrousila něco o tom, že z té by se daly stavět zdi.
Snažila jsem se to nebrat osobně. Přesvědčovala jsem samu sebe, že je to prostě její styl humoru nebo nějaký druh generačního nepochopení. Jenže když slyšíte podobné poznámky opakovaně, zabolí to. Ne kvůli samotnému jídlu, ale kvůli tomu, že se snažíte a někdo to nejen neocení, ale ještě vám dá jasně najevo, že to nestojí za nic. A právě proto jsem se postupně přestala snažit. Dělala jsem jen to, co bylo nutné. Žádné pokusy, žádné nové recepty, žádné překvapení. Pro rodinu stačilo. Jen tchyně samozřejmě nikdy nezapomněla poznamenat, že „tohle jsme doma nejedli, to je takové nijaké“, nebo „v tomhle není žádná láska, to je vidět“.
Pak ale přišel nápad. V naší čtvrti je jedna malá cukrárna, která dělá výborné domácí dezerty. Všechno vypadá, jako by to upekla laskavá babička s dvacetiletou praxí. A chutná to přesně tak. Jednou jsem tam zašla a koupila dva kousky „tvarohového koláče s drobenkou“, který mají na tabuli zapsaný pod názvem „domácí koláč jako od babičky“. A protože jsme měli o víkendu tchyni na návštěvě a já neměla ani kapku chuti znovu něco před ní péct, rozhodla jsem se tentokrát jít na to jinak.
Koláč jsem přinesla domů, naservírovala ho hezky na talířky, bez krabičky, bez zbytečných řečí. „Upekla jsem něco k odpolední kávě,“ řekla jsem, a i když mě hryzalo svědomí, že lžu, vlastně mě i zajímalo, co se bude dít. Tchyně si sedla, napila se kávy a kousla si. Na moment zavřela oči a bylo ticho. „Tak to je zajímavé,“ prohlásila nakonec a já čekala, co přijde dál. „Tenhle koláč znám. Chutná jako ten z té cukrárny na rohu. Vy jste se asi inspirovala, že?“ Trochu se usmála, ale bylo vidět, že si není jistá, jestli mě právě přistihla při podvodu, nebo má radost, že jsem se podle ní konečně něco naučila.
Přikývla jsem. „Jo, zkusila jsem podle jejich stylu,“ odpověděla jsem neurčitě a čekala, jestli přijde další vlna kritiky. Ale nepřišla. „Tak to se ti fakt povedlo. Takhle dobrý koláč jsem u tebe ještě neměla,“ řekla a dál si pochutnávala. Možná by mě to mělo mrzet, že největší pochvalu jsem sklidila za něco, co jsem ve skutečnosti neupekla já. Ale víte co? V tu chvíli jsem necítila žádnou vinu. Spíš zadostiučinění. Že konečně poznala, jaké to je, když před ní stojí něco dobrého. A že se k tomu musí přiznat, i když si myslí, že to upekla ta nemehla snacha.
Od té doby už jsem se netrápila. Když jsem měla chuť, něco jsem upekla. Když ne, šla jsem do cukrárny. A když jsme měli rodinnou oslavu, dala jsem si tu práci, že jsem si od nich nechala upéct celý dort a řekla, že jsem ho dělala doma podle jednoho super receptu, co jsem si uložila na internetu. A víte co? Tchyně ho měla za tři dny taky. Prý podle stejného receptu. Takže možná jsem jí kromě „koláče“ předala i trochu toho nadhledu.
