Článek
V hlavě jsem měla zakořeněnou představu, že to, co je zavřené v plechu, nemůže chutnat jako něco, co kdysi dlouhé hodiny bublalo na sporáku v kuchyni mojí babičky. A možná právě proto jsem si tu jednu konzervu tak dlouho přehazovala v ruce, než jsem ji vůbec otevřela.
Byl to úplně obyčejný den. Přišla jsem domů unavená, hladová a s naprosto nulovou chutí něco vymýšlet. Lednička poloprázdná, energie žádná. A právě v tu chvíli jsem si vzpomněla, že mám v komoře schovanou jednu „nouzovku“. Vzala jsem ji do ruky spíš ze zvědavosti než z hladu. Vepřové ve vlastní šťávě. Vypadalo to nevábně. Popis na obalu sliboval tradiční recepturu. Pomyslela jsem si něco o marketingových výmyslech a otevřela to jen proto, že mi už kručelo v břiše.
A pak se stalo něco zvláštního. Už při ohřívání jsem cítila vůni, která mi připomněla neděli u babičky. Takovou tu, kdy člověk ještě leží v posteli, ale z kuchyně se už line něco teplého, masového, domácího. Trochu česneku, trochu majoránky, a hlavně ten hutný, nefalšovaný základ, který neuděláte za pět minut z pytlíku. Ztuhla jsem. Bylo to jen jídlo z konzervy, říkala jsem si. Ale vonělo to jako vzpomínka.
Dala jsem si to s bramborem. Prvním soustem jsem byla překvapená. Druhým jsem byla zmatená. A třetím už jsem si připadala, jako bych byla někde jinde. Ne v kuchyni se zapnutou mikrovlnkou, ale u stolu s krajkovým ubrusem, v domě, kde se vařilo pomalu a zodpovědně. Chuť masa byla přesně taková, jakou si pamatuju z dětství. Žádná „umělost“, žádná pachuť. Jen jemné, rozpadavé kousky, vlastní šťáva a chuť, která nepůsobila instantně. A přitom to přišlo z plechovky. Z něčeho, co jsem roky považovala za poslední možnost.
Seděla jsem tam s tou miskou a nevěděla, co si o tom mám myslet. Celý život jsem měla jasno: jídlo, které stojí za to, musí být čerstvé, domácí, ideálně připravované dlouho a s láskou. Všechno ostatní byla náhražka. Najednou mi ale docházelo, že jsem celou dobu něco přehlížela. Že ne všechno, co je jednoduché nebo trvanlivé, musí být automaticky špatné. A že možná existují výrobci, kteří opravdu dělají věci poctivě. Jen to nebalí do skleněných dóz s mašličkou, ale do obyčejné konzervy za čtyřicet korun.
Když jsem si druhý den četla složení, byla jsem zaskočená ještě víc. Krátký seznam, žádná éčka, žádné zahušťovače nebo „dochucovadla“. Jen maso, sůl, koření. A poznámka, že jde o recept z roku 1954, kdy ho používala jedna malá rodinná konzervárna. Žádný řetězec, žádná masovka. Prostě někdo, kdo to dělá pořád stejně, protože to tak dělali i jeho rodiče.
Začala jsem o tom víc přemýšlet. Možná to není o konzervě jako takové. Možná je to spíš o předsudcích. O tom, že si někde v hlavě nastavíme pravidla – co je dobré, co je špatné, co je správné – a pak podle nich filtrujeme celý svět. Aniž bychom si to uvědomovali. Konzerva = špatně. Hotovka = umělé. Domácí = poctivé. Jenže život není tak černobílý. A někdy se právě v těch nejvíc podceňovaných věcech ukrývá to, co hledáme.
Od té doby jsem vyzkoušela další dvě konzervy od stejné značky. Segedín, hovězí na houbách. A zase to tam bylo. Ta poctivost. Ta chuť, která nechtěla nic dokazovat. Nechtěla být „cool“, nebyla stylová ani fotogenická, ale byla pravdivá. Taková, jaká jídla bývala dřív – nenápadná, ale silná. Nečekala jsem, že tohle řeknu, ale díky té jedné plechovce jsem si uvědomila, že jsem v sobě nosila trochu snobismu. Ne ve zlém, ale v takovém tom tichém přesvědčení, že některé věci prostě nejsou „dost dobré“. Jen proto, že nevypadají „čerstvě“. Nebo že si je člověk nepřipravil sám.
Ale není právě tohle taky jistá forma přetvářky? Ta posedlost domácností, když víme, že půlka z nás nestíhá ani uvařit polévku, natož svíčkovou? Že žijeme v době, kdy se jídlo stává dalším měřítkem úspěchu? Když máš čas péct kváskový chleba, jsi vzor. Když si dáš konzervu, jsi líný. Jenže realita je často jiná. A někdy může být právě ta konzerva tím, co nás zachrání. Časově. Psychicky. I chuťově.
Neříkám, že teď vyklidím špajz a nakoupím si dvacet plechovek. Ale vím, že když se řekne „vepřové ve vlastní šťávě“, už to ve mně nebude vzbuzovat nechuť, ale zájem. Možná i trochu vděku. Protože v té chvíli, kdy jsem byla unavená, hladová a bez nálady, to jídlo udělalo něco, co se nepovede každému – připomnělo mi domov. Ne ten dokonalý z Instagramu. Ale ten skutečný. S omšelým ubrusem, trošku připáleným hrncem a vůní, která vás na chvíli vrátí tam, kde jste byli v bezpečí.
Od té chvíle mluvím o té konzervě nahlas. Ne proto, že bych chtěla dělat reklamu. Ale protože chci připomenout, že i věci, které působí obyčejně, můžou mít v sobě příběh. Lidi, kteří za nimi stojí. A tradici, která není jen o tom, že „se to tak dělá“, ale o tom, že to někoho pořád baví dělat pořádně. A že dobré jídlo může existovat i tam, kde ho nečekáme.
Možná je to zvláštní, ale ta jedna obyčejná konzerva mi otevřela oči. Nejen ohledně jídla. Ale i v tom, že občas stojí za to dát šanci věcem, které jsme už dávno odepsali. Protože možná právě tam najdeme kus něčeho, co nám v tom moderním a uspěchaném světě trochu chybí. A co když je ten kus zavřený v plechovce, čeká na správnou chvíli, kdy ho konečně objevíme?
