Článek
Je mi pětačtyřicet a čím dál víc si uvědomuju, že podobné chvíle si člověk musí umět dopřát. Nečekal jsem zázraky. Jen obyčejný klid. Ubytování jsem vybíral pečlivě. Menší penzion, žádný hotelový kolos. Fotky slibovaly výhled na zámek a atmosféru starých časů.
Přijeli jsme v pátek odpoledne. Už při příjezdu do města mi ale došlo, že něco nebude tak, jak jsem si vysnil. Kolony aut, plná parkoviště, davy lidí s kufry a batohy. Připadal jsem si spíš jako na letišti než v jihočeském městě.
Říkal jsem si, že je to jen náhoda. Páteční špička, hezké počasí. Po ubytování jsme vyrazili do centra. A tam přišlo první vystřízlivění. Ulice byly nacpané k prasknutí. Skupiny turistů, průvodci s deštníky, hlasité hovory ve všech jazycích. Z romantiky zbyla jen kulisa, kterou jsme sdíleli s tisícovkami dalších lidí.
Zastavili jsme se na večeři. Nebylo to snadné. Většina podniků měla plno, nebo nabízela menu, které bylo spíš pastí na turisty než poctivým jídlem. Nakonec jsme seděli v restauraci, kde číšník sotva stíhal a jídlo přišlo studené. Cena přitom neodpovídala ani chuti, ani zážitku. Přistihl jsem se, že jsem podrážděný. Ne na personál, ale na sebe. Protože jsem uvěřil představě, která s realitou neměla moc společného.
Večer jsme se šli projít kolem řeky. To byl moment, na který jsem se těšil nejvíc. Jenže i tady bylo plno. Lidé si fotili každý metr, lodě s turisty projížděly jedna za druhou, hudba z barů se míchala do jednoho hluku. Zastavili jsme se na mostě a místo ticha jsme poslouchali hádku nějakého páru vedle nás. V tu chvíli mi došlo, že jsem si romantiku spletl s katalogovou fotografií.
Druhý den ráno jsem doufal v klidnější atmosféru. Vstal jsem brzy, chtěl jsem se projít městem, než se probudí. Jenže i v sedm ráno už byly ulice plné. Autobusy přivážely další skupiny, kavárny sotva otevíraly a fronty se tvořily rychleji než pěna na kávě. Seděl jsem s hrnkem v ruce a cítil zvláštní prázdno. Byl jsem na krásném místě, ale necítil jsem nic z toho, co jsem očekával.
Nešlo o to, že by Český Krumlov nebyl hezký. Je nádherný. Jen už není místem, kde by se dalo zastavit. Všechno je podřízené tempu návštěvníků. Město jako by patřilo spíš těm, kdo ho projíždějí, než těm, kdo by v něm chtěli chvíli být. Každý kout má svou cenu, každý výhled své publikum.
Odpoledne jsme se rozhodli odejít z centra a projít se dál od hlavních tras. Tam to bylo jiné. Ticho, obyčejné domy, lavičky, kde seděli místní. Najednou jsem cítil klid. A zároveň smutek. Protože ten Krumlov, který jsem hledal, byl někde tady. Jen se o něm moc nemluví.
Večer jsme si sedli na pokoj a otevřeli víno z místního obchodu. Bez restaurace, bez výhledu na zámek. A paradoxně to byla nejhezčí chvíle celého víkendu. Povídali jsme si, smáli se, nebyl nikdo kolem. Došlo mi, že problém nebyl v městě. Byl v očekávání.
Cestou domů jsem přemýšlel, proč jsem byl tak zklamaný. Možná proto, že si často idealizujeme místa stejně jako vztahy nebo životní etapy. Věříme, že změna prostředí automaticky přinese klid. Ale klid si člověk nenajde v katalogu ani na Instagramu. A už vůbec ne v místech, kam míří všichni se stejnou představou.
Český Krumlov mi dal lekci. Ne o cestování, ale o tom, jak snadno podlehneme iluzi. Romantický víkend se nedá naplánovat podle fotek. A někdy stačí méně. Méně očekávání, méně lidí, méně snahy zažít něco výjimečného. Možná pak přijde samo.
Příště si dvakrát rozmyslím, kam pojedu hledat ticho. A možná zjistím, že ho mám blíž, než jsem si myslel.
