Článek
Stála jsem tam, rudá až za ušima, s dítětem, které začalo plakat. A když jsem se konečně odhodlala ozvat, nevěřila jsem, kam až to celé dojde. Byl to běžný den. Po procházce s malou jsem se zastavila v obchodě, kam chodím často. Malé potraviny na rohu, kde mají všechno, co potřebuju. Pečivo, plenky, drogerii. Venku pršelo, tak jsem s kočárkem zajela dovnitř, abych dítě nemusela brát ven. Sotva jsem přejela práh, ozval se hlas od pokladny, ostrý a nepříjemný. „Tady s kočárkem nesmíte.“ Zůstala jsem stát v rozpacích. Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. V obchodě bylo prázdno, široká ulička, nikde žádná překážka. Zeptala jsem se, proč. Prý to mají zakázané kvůli bezpečnosti a krádežím. V tu chvíli mi došlo, že to myslí vážně.
Zarazila jsem se. Co teď? Venku lije, dítě spí, já potřebuju jen pár věcí. Nabídla jsem, že si dám tašku na záda, abych měla obě ruce volné. Ale prodavačka jen mávla rukou, ať jdu pryč. Přede mnou se tvořila fronta a já cítila, jak na mě všichni koukají. Snažila jsem se zachovat klid, ale v očích mě pálily slzy. Nešlo o ten nákup. Šlo o to, že se ke mně chovali jako k někomu, kdo dělá něco špatného, jen proto, že má kočárek. Vzala jsem dítě a odešla. Na dešti, s brečícím miminkem, jsem si říkala, že tohle si přece nemůžou dovolit.
Ještě ten večer jsem napsala e-mail vedení obchodního řetězce. Popis celé situace, čas, pobočku i jméno zaměstnankyně, které jsem si stihla všimnout na visačce. Nepřeháněla jsem, jen jsem popsala, jak jsem se cítila. Že chápu bezpečnostní opatření, ale že existuje i lidský přístup. Odpověď přišla druhý den. Krátká, formální, ale s příslibem, že se tím budou zabývat. Nečekala jsem zázraky, spíš jsem chtěla, aby někdo věděl, že tohle se děje. Že maminky s dětmi nejsou potížisti, ale běžní zákazníci.
Za pár dní mi volala paní z centrály. Velmi milá, empatická, omlouvala se za chování zaměstnankyně a ujistila mě, že s ní bude situace vyřešena. Nabídla mi omluvný dárkový poukaz na nákup jako gesto dobré vůle. Překvapilo mě to. Nešlo mi o peníze, ale o uznání, že se ke mně zachovali nespravedlivě. Když jsem si pak pro poukaz přišla, přišel se mi omluvit i vedoucí prodejny. Upřímně, nečekala jsem, že se to dotáhne až sem. Řekl, že pravidlo o zákazu vstupu s kočárky zruší, protože je nesmyslné a diskriminační. Bylo vidět, že i on pochopil, že lidskost je víc než předpisy.
Doma jsem o tom přemýšlela. Nešlo jen o mě, ale o všechny rodiče, kteří se někdy dostanou do podobné situace. Když máte malé dítě, všechno je složitější i obyčejný nákup. A když se k tomu přidá ještě nepochopení nebo přezíravost, člověk má chuť se schovat.
Přitom by stačilo málo. Úsměv, nabídnout pomoc, říct: „Nechte to, já vám podám.“ To jsou ty drobnosti, které dělají svět přátelštějším místem. Bohužel, ne každý to chápe.
Od té doby si víc všímám, jak se lidé chovají k ostatním. Všude se mluví o empatii, ale v praxi často chybí. V obchodě, na úřadě, na ulici. Přitom právě malé projevy slušnosti mají obrovský dopad. Když mi přišel dárkový poukaz, použila jsem ho na nákup věcí pro miminko. A přestože část z té hořkosti zůstala, pocítila jsem i vděk. Že někdo uznal chybu a chtěl ji napravit. To se dnes často nevidí.
Od té doby chodím nakupovat zase tam. Ne proto, že bych zapomněla, ale protože chci věřit, že to mělo smysl. Vždycky, když projíždím s kočárkem dveřmi, usměju se. A mám radost, když vidím i jiné maminky, které tam teď nakupují bez problémů. Možná to byl drobný incident, ale mně otevřel oči. Naučil mě, že ozvat se má cenu. Protože pokud mlčíme, nic se nezmění. A někdy i jeden e-mail dokáže pohnout věcmi víc, než by člověk čekal.
