Článek
Moje sestra Ivana byla celý život ta živější z nás dvou. Já zůstala v našem městě, starala se o rodinu a řešila praktické věci. Ona byla vždycky spontánní, energická a po rozvodu jako by znovu ožila. Začala jezdit na wellness pobyty, výlety do zahraničí a poznávací zájezdy. Všude dávala fotky, jak si užívá.
A já jí to opravdu přála. Po tom, čím si prošla, jsem měla pocit, že si to zaslouží. Jenže v té době se zhoršil zdravotní stav naší tety, která nás obě vychovávala skoro jako vlastní děti.
Péče zůstala na mně
Nejdřív šlo jen o nákupy a doprovod k lékaři. Pak přibyly další věci. Léky, úřady, vaření, praní, kontroly. Čekala jsem, že se s Ivanou nějak rozdělíme. Ona ale vždycky přišla s tím, že zrovna odjíždí, že už má něco zaplacené, že si přece taky musí trochu užít.
Pamatuji si na jeden moment úplně přesně. Seděla jsem s tetou v čekárně na neurologii, byla jsem nevyspalá a unavená, a na telefonu mi vyskočila sestřina fotka z letiště s popiskem, že život je třeba žít naplno. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Nejhorší nebyla práce, ale její samozřejmost
Když jsem jí to jednou vyčetla, urazila se. Řekla mi, že jí přece nemůžu zazlívat, že si po letech konečně dopřává. Jenže já jí nezáviděla moře ani hotely. Mně vadilo, že z péče o člověka, který pro nás udělal první poslední, udělala automaticky moji povinnost.
Nejtěžší nebylo jezdit s tetou po doktorech. Nejtěžší bylo vědomí, že jsme na to dvě a přesto jsem na to sama.
Už nechci být ta spolehlivá beze slov
Nedávno jsem Ivaně řekla úplně klidně, že takhle už to dál nepůjde. Napsala jsem jí konkrétní rozpis toho, co je potřeba zařídit, a co z toho převezme ona. Nepopírám, že jsem se k tomu odhodlávala dlouho. Celý život jsem byla ta rozumná a tichá. Teď ale cítím, že mlčení dělá z obětavosti službu bez hranic.
Možná si sestra myslí, že přeháním. Já si ale poprvé po dlouhé době myslím, že chráním i samu sebe.
Zdroje: autorský text
