Článek
Mluvil o vlastním podnikání, o svobodě, o tom, že už nikdy nebudeme muset poslouchat šéfy. A já mu to věřila. Chtěla jsem být jeho oporou, tou ženou, která stojí po boku muže, když začíná něco velkého.
Začalo to nenápadně. Potřeboval pár desítek tisíc, aby rozjel první zakázku. Měl všechno promyšlené, plán, dodavatele, i klienta, který měl zaplatit hned po dokončení práce. Jen chyběly peníze na rozjezd. Tehdy jsem mu nabídla, že si vezmu půjčku. Měla jsem stálou práci, čistý registr, žádné závazky. Bylo to přece jen dočasně, než se mu to rozjede. Slíbil, že mi to do měsíce vrátí.
Jenže měsíc uplynul a místo zisku přišly komplikace. Prý se zpozdila platba, zákazník mu nezvedá telefon a všechno se musí řešit právní cestou. Uklidňoval mě, že se to brzy srovná, že jde jen o malý zádrhel. A tak jsem mlčela a dál věřila. Protože když někoho milujete, nechcete hned zpochybňovat jeho sny.
Časem ale začal potřebovat víc. Nové vybavení, větší sklad, dodávku. Všechno znělo logicky. Ukazoval mi faktury, tabulky, smlouvy, které podepisoval. Měla jsem pocit, že to má pod kontrolou. A i když jsem už tehdy cítila, že se trochu bojím, zůstala jsem v roli podporující manželky. Vzala jsem si další půjčku. Tentokrát vyšší. A pak ještě jednu, protože předchozí nestačila.
Všechno se dalo zvládat, dokud jsme byli spolu. Dokud jsem měla jistotu, že to děláme pro společnou budoucnost. Jenže pak se něco změnilo. Začal být podrážděný, uzavřený, často nebyl doma. Když jsem se ptala, co se děje, vymlouval se na stres, na firmu, na to, že potřebuje prostor. A já ho nechala. Myslela jsem, že mu tím pomůžu.
Jednoho dne jsem se vrátila domů z práce a jeho věci byly pryč. Všechno. Oblečení, notebook, dokumenty. Na stole ležel jen klíč od bytu a krátký vzkaz, že to takhle musí být, že mě nechce zatěžovat svými problémy. Žádné vysvětlení, žádný kontakt. Prostě zmizel.
Zůstala jsem tam sama, s několika půjčkami na svém jméně a s prázdným účtem. Jeho podnikání neexistovalo, žádná firma nebyla zaregistrovaná, žádné smlouvy, které mi ukazoval, nebyly pravé. Všechno byl klam, který jsem mu pomohla financovat. První týdny jsem brečela každý večer. Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak slepá. Cítila jsem se podvedená, ale hlavně hloupá.
Začaly chodit upomínky. Volali mi z bank, z nebankovních společností, vyhrožovali exekucí. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem, kde začít, jak to celé vyřešit. Chtěla jsem ho najít, aby to aspoň vysvětlil. Psala jsem mu, zkoušela kontaktovat jeho rodinu, přátele, ale nikdo o něm nic nevěděl. Nebo možná věděl, jen nechtěl mluvit.
První, co mě napadlo, bylo jít na policii. Ale tam mi řekli, že pokud jsme byli manželé a já ty půjčky podepsala dobrovolně, není to trestný čin. Že se nejedná o podvod, protože jsem se rozhodla sama. To byla rána. Najednou jsem pochopila, že jsem zůstala úplně bez ochrany. Bez peněz, bez manžela, bez důvěry.
Dnes už je to víc než rok. Pracuju pořád na stejné pozici, ale místo spoření splácím. Každý měsíc odešlu skoro dvě třetiny výplaty jen na úroky a splátky. Musela jsem se přestěhovat do menšího bytu, abych ušetřila. Nemám auto, nechodím na dovolené, ani na večeře. Žiju skromně, ale aspoň poctivě.
Občas mě přepadne vztek, občas smutek. Nejen kvůli ztraceným penězům, ale kvůli ztracené důvěře. Dřív jsem věřila, že když člověk jedná srdcem a pomáhá, dobro se mu vrátí. Teď vím, že to tak nefunguje. Někdy se vám vaše dobrá vůle vrátí jako boomerang, který vás zasáhne přímo do srdce.
Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych všechno jinak. Ne proto, že bych ho nemilovala, ale protože bych si víc vážila sebe. Vzala bych si čas, než bych něco podepsala. Nenechala bych se přesvědčit sliby, které se hezky poslouchají, ale stojí na písku. Možná bych se tehdy vyhnula těm bezesným nocím, kdy počítám, jestli mi zůstane aspoň na jídlo.
Dnes se snažím všechno pomalu splatit. Už nepřemýšlím, kolik mi chybí do konce, jen se dívám dopředu. Každá splacená koruna je pro mě malý krok k tomu, abych znovu dýchala. Možná se mi někdy podaří začít znovu bez dluhů, bez výčitek, bez jeho stínu. A i když jsem se tehdy cítila zlomená, dnes vím, že jsem přežila něco, co mě naučilo víc než jakýkoli vztah.
Naučila jsem se, že láska není o tom, kolik pro druhého obětujete. Ale o tom, kolik si necháte pro sebe.
Lenka, 34 let, Plzeň
