Článek
Zůstala jsem doma s první dcerou krátce po porodu. Ne proto, že bych měla velké mateřské ambice nebo že bych se bála práce. Dávalo to smysl. Manžel měl stabilní zaměstnání, já tehdy práci, která by se s malým dítětem skládala jen těžko. Řekli jsme si, že pár let uteče rychle a že rodina je teď priorita.
Když se narodilo druhé a později třetí dítě, už jsem se do práce vlastně ani nevracela. Byla jsem doma pořád. Školky, nemoci, kroužky, úkoly, domácnost. Dny plynuly jeden za druhým a já měla pocit, že dělám něco důležitého, i když to nikdo nevyplácel. Manžel pracoval víc, často déle, aby nás uživil. Já byla ta, která držela všechno ostatní pohromadě.
Nikdy jsem to nebrala jako oběť. Spíš jako rozdělení rolí, které jsme si vybrali společně. Byli jsme tým. On vydělával peníze, já zajišťovala, aby doma všechno fungovalo. Občas mi někdo řekl, že bych měla myslet i na sebe, ale já to tehdy moc nechápala. Vždyť rodina je přece to hlavní, říkala jsem si.
Čas běžel rychleji, než jsem čekala. Děti vyrostly, osamostatnily se a já se po letech vrátila do práce. Už ne na plný úvazek, už ne na stejné místo. Byla jsem starší, opatrnější a s pocitem, že začínám znovu od nuly. Nikdy jsem si ale nesedla a nepočítala, co všechno mi ty roky doma vlastně „stály“.
Poprvé mě to napadlo až ve chvíli, kdy jsem začala řešit důchod. Seděla jsem nad papíry a nechápala, kde se stala chyba. Číslo, které mi vycházelo, bylo výrazně nižší, než jsem čekala. Nižší než u lidí, kteří pracovali celý život bez přerušení. Nižší než u známých, kteří děti neměli vůbec.
Najednou mi došlo, že roky strávené doma s dětmi se v systému počítají jinak. Že péče, která byla samozřejmostí pro rodinu, je z hlediska důchodu skoro neviditelná. Nikdo mi ty roky nevezme, ale nikdo mi je ani pořádně nezapočítá. A tenhle pocit mě zasáhl víc, než bych čekala.
Nešlo o závist. Nešlo ani o peníze jako takové. Šlo o spravedlnost. O to, že práce, kterou jsem dělala každý den, byla důležitá, ale zároveň nehodnocená. Že jsem se rozhodla pro rodinu a teď za to nesu následky, které už nejde vzít zpátky.
Dnes o tom mluvím otevřeněji než dřív. Ne proto, abych si stěžovala, ale proto, že spousta žen dělá stejná rozhodnutí, aniž by tušila, co je čeká za dvacet nebo třicet let. Kdybych měla tu možnost znovu, přemýšlela bych jinak. Ne o dětech. O systému kolem nich.
Rodinu bych si vybrala znovu. Jen bych si přála, aby péče o ni nebyla vnímána jako pauza v životě, ale jako práce, která má svou hodnotu i do budoucna. A aby člověk nemusel až na prahu důchodu zjistit, že za roky, kdy držel rodinu pohromadě, zaplatí vyšší cenu, než čekal.
