Naše putování kolem celého pobřeží Malty a ostrova Gozo. Procházka na 160 km

Naše první dovolená bez obou dětí. Od začátku jsme měli naprosto jasno v tom, že nechceme jet na válecí dovolenou na Maledivy, ale že si chceme dát nějaký krásný trek, který si užijeme spolu sami dva, a to někde uprostřed přírody. Termín byl taky vcelku jistý. Děda s babičkou nám díky květnovému státnímu svátku nabídli 4.-11.5. Prvním nápadem byla samozřejmě stezka do Santiago de Compostela, ale když jsme si pak uvědomili, že můžeme jet na trek kamkoliv chceme, raději jsme hledali něco, kde nebudou davy lidí. Mě nadchl Island. Už tolikrát jsme tam chtěli jet. Letenky nám vycházely výhodně a úplně perfektně v našem termínu, ale slavný trek Laugavegur, po kterém tolik toužíme, se otevírá až od půlky června, do té doby jsou zavřené kempy, kvůli vysokým hladinám řek. Bylo těžké to zkousnout, ale ze záložních alternativ jsme vybrali Maltu. Ani ne tak kvůli tomu, že bychom po ni extra toužili, ale naprosto pragmaticky, kvůli nejvýhodnější ceně letenek. Harmonogram byl nakonec následující:

Celková fotogalerie včetně souhrnného videa je k dispozici na https://www.thecaisls.cz/malta-costal-trail/

Den odjezdu byl jako vždy napínavý. Odlet byl naplánován na čtvrtek ve 21:30 s tím, že odjedeme na letiště kolem 19:00. Ten den jsme byli oba s Petrem ještě celý den v práci, sbaleno jsme měli zatím tak sporadicky. Čekal mě ještě trénink s Matějem na tenise a u Amálky jsem vyřizovala žádost do školky, potřebovali jsme doma uklidit, vyprat poslední kusy oblečení atd…každopádně, jako vždy, docela chaos a stres. Vše to z nás spadlo až, když jsme nasedli s batohy do taxíku a odjížděli jsme z Roztok u Prahy směr letiště. V ten okamžik už mi začínalo být jasné, že možná opravdu odletíme. S malými dětmi totiž do poslední chvíle nevíte, co všechno se může pokazit. Na letišti jsme měli hodinu zpoždění, ale vlastně to bylo docela v pohodě, četli jsme si v salónku. Do hlavního města Valletty jsme přiletěli až ve dvě ráno. Než jsme se dostali do postele, tak byly tři.

Po dlouhé době nás celou noc nebudily děti, takže jsme se první noc vyspali do růžova do 09:30, abychom na trek byli trochu odpočatí. Ještě pořád nám v hlavě hučela práce a starosti běžných dní. Naše ubytování byla jen taková přespávačka poblíž letiště. Nezdržovali jsme se dlouho, sbalili jsme si věci a zavolali si Uber do našeho start pointu. První bod mého seznamu byly Three Cities - tři svobodná města. Kdysi zde sídlili rytíři řádu a později velké loděnice, kde kotvily a opravovaly lodě britského námořnictva. Pro mě byla tato městečka asi hezčí než samotná Valletta, která je na seznamu UNESCO. Takový mix moderní architektury a historie. Řidičem uberu jsme se nechali zavést do Malta Shipyard. Říkali jsme si, že to asi bude někde v tom přístavu, ale nějak nám nedošlo, že se tam opravují velké lodě a vlastně tam byl přístup zakázán, takže nás pán vyhodil na místě, kam jsme vůbec nemohli vstoupit a start našeho treku byl pak podél hlavní silnice, dokud jsme se nevymotali ven. Tím, že se na Maltě řídí vlevo, nás málem několikrát srazil autobus, než jsme se přeorientovali, že to na silnici funguje jinak.

Cesta podél přístavu a skrz centrum byla nádherná, ale ještě hezčí se stala tím, když jsme potkali pána v coffee trucku, který nám udělal fantastickou kávu, dokonce z ovesného mléka a poprvé jsme ochutnali iced chai latte. Asi jsme v tomhle trochu za opicema, ale fakt jsme to měli poprvé a bylo to skvělý.

Když jsme se z měst dostali k prvním útesům, byli jsme uchváceni. Dokonce jsem dostala svolení vytáhnout na pár minut dron. To víte, čeká nás 160 km, a tak nesmíme ztrácet čas. K obědu jsme se zastavili po 15 km chůze v bistru, kde jsme si napůl dali pizzu, salátek a hodně ledového pití. Vedro bylo úmorný. Oproti avizované teplotě 20 stupňů, kterou jsme vídali v mobilní aplikaci na počasí, bylo 30, a to je hodně znát. I přesto, že jsme se ráno namazali opalovacím krémem s faktorem 30, jsme byli spálení. Na další dny jsme si koupili krém s SPF 50. Za první den jsme podle hodinek ušli krásných 30 km.

Večer jsme se přesunuli do nového ubytování „Lotus Guesthouse“. Podle fotek to vypadalo naprosto exkluzivně, co z fotky nevyčtete, je patro, ve kterém se apartmán nachází a to, jaké je tam vlhko. Po celém dni chůze jsme si jednak potřebovali vyvětrat věci a navíc jsme měli mokré plavky a ručníky k usušení. Nicméně, na pokoji nám nic neschlo a vzhledem k tomu, že jsme byli v přízemí s oknem do ulice, tak jsme si to nemohli dát ven, protože jsme neměli tolik věcí, abychom si mohli dovolit, že nám je někdo ukradne.

Vedle našeho hostelu byla samoobsluha, kde jsme si ráno mohli koupit snídani a svačinu na cestu. Uberem jsme se nechali odvézt na místo, kde jsme včera naši trasu ukončili. Zase bylo hrozné vedro. Tentokrát už jsme byli vybaveni větším množstvím vody. Nevýhodou bylo, že jsme měli každý tak o 2 kg těžší batoh. Cesta vedla podél pobřeží a nikde jsme nepotkali ani živáčka. Tedy až do chvíle, než jsme se přiblížili ke slavné jeskyni Blue Grotto. K ní vedla hlavní silnice, a tím pádem se tam bylo schopno dopravit větší množství turistů. Prohlídla jsem si všechny zákazy, a když jsem nikde neviděla obrázek dronu, tak jsem ho hned vytáhla. Ale raději jsem to moc neprotahovala, aby mi někdo nevynadal. O kousek dál se dalo sejít k moři a vykoupat se. Bohužel jsem si zapomněla vzít své morké plavky, takže jsem zpocená a vyprahlá sledovala Petra jak se chladí v ledovém moři. Co si budeme povídat, moře ještě není v květnu tak vyhřáté. Obvzláště kolem skal, kde jsme se pohybovali my. Když jsem pak viděla Petra, jak se mokrej snaží nasoukat do kompresních ponožek a kraťasů, tak jsem se usmívala a říkala si, že to bez těch mokrých plavek možná přežiju.

Další z našich zastávek byl jeden z megalitických chrámů, kterých je na Maltě hned několik. 7 z nich bylo přidáno na seznam světového dědictví UNESCO. Ħaġar Qim : pochází z pozdní neolitické doby, asi 3000 př. n. l., asi 40 × 40 m. Pozůstává z celkem tří chrámů, jež se nacházejí na jižním osamoceném pobřeží oproti ostrůvku Filfla Island. Do zdi je zabudován největší monolit maltských chrámů (3 × 6 m, váha 20 tun). Wikipedia

Od chrámů jsme se vydali takovou trochu dobrodružnou stezkou. Museli jsme slézt z útesu dolů, kde jsme viděli (na mapě), že vede krásná cesta. Musím říct, že to byla jedna z nejhezčích částí, a to i přes to, že jsme si často proráželi cestu vysokým bodláčím. Jeskyni podobnou Blue Grotto, jsme potkali hned několikrát, jen s tím rozdílem, že jsme u ni byli naprosto sami, protože k ní nevedla žádná silnice.

Pak, jakoby se z čista jasna v dáli objevila na útesu obrovská restaurace, která byla nacpaná lidmi k prasknutí. Naštěstí se tam našla dvě místečka i pro nás. Než jsme se rozkoukali, paní už nám nesla vychlazenou količku. Tu jsem v zápětí celou rozlila, protože mi moc nefungovaly ruce.

Po obědě naše cesta začala být ještě více dobrodružná. Bodláčí bylo čím dál vyšší a proklestit si cestu nebylo vůbec snadný. Několikrát nás mapa zavedla na soukromý pozemek. Párkrát jsme se otočili a šli zpět, ale taky nám párkrát došla trpělivost a prostě jsme to přelezli. Jsme totiž pankáči.

Cestou do Rabatu jsme procházeli Buskett Gardens. Je to prý na Maltě jediný les. Už nás docela dost bolely nožičky, tak trochu jsme procházeli zahradou na setrvačnost a těšili se na dobrou kávu do Rabatu nebo Mdiny. Nakonec jsme si v Rabatu dali chai latte. Bylo to krásné městečko a hned za ním, se nacházelo bývalé hlavní město Malty – Mdina. Někde jsme našli napsáno, že je považováno za nejhezčí město Malty. Jeho historie sahá až do roku 4 000 př.n. l. Prošli jsme to celkem rychle. Přeci jen už máme své tempo. Opět jsme den zakončovali s 30 km. Takže včetně dneška, už jsme na 60 km celkem.

Tento den jsme se shodli, že byl pro nás oba nejtěžší. Měli jsme za sebou 60 km a dnes nás čekalo dalších 30 km. Stále musíme brát v potaz, že jsme oba kancelářské krysy. Ze svých plánů jsme ale samozřejmě nehodlali slevit. Každý jsme s Petrem měli bolístky svého druhu. Oblast Dingli je oblast bílých útesů o výšce 250 m, což je současně i nejvyšší hora Malty. Trek se táhné stále nahoru a dolů, skoro každý den jsme překonávali převýšení Sněžky. Krásný výhled na útesy bude pravděpdodobně i z moře, ale to jsme vzhledem k našemu intenzivnímu plánu neměli možnost vyzkoušet.

Celý den jsme odolávali možnostem se někde vykoupat, že jinde to bude lepší a méně lidí až jsme se nakonec koupali na slavné Golden Beach, která byla narvaná lidmi, protože je to podle průvodce největší a nejslavnější pláž.

Posledních 10 km chůze už jsme neměli sílu ani mluvit. Tiše jsme šli a šli.

Závěrečným bodem naší trasy byla Popeye Village. Až tam jsme se dozvěděli, že je to vlastně jen uměle vybudovaná atrakce pro turisty, jedná se o vesnici, která byla vybudovaná pro filmové zpracování Pepka námořníka. Dnes zakončujeme s 90 km v nohou.

Ráno jsme vyrazili do přístavu Cirkewwa, ze kterého několikrát denně vyjíždějí trajekty na ostrov Gozo. Počasí nebylo zrovna přívětivý. Dokonce nám několikrát pršelo. Nepromokavé věci jsme samozřejmě neměli, protože předpověď počasí byla – jasno.

Dnešní den byl ve znamení procházky kolem západní části ostrova směrem k našemu ubytování. Kolem celého ostrova je vyznačená trasa. Značení je prováděno pomocí červených teček. Na rozdíl od Malty nám cesta přišla lepší. Jednak tedy značení trasy, jednak nás to vždy táhlo takovou zajímavější trasou. K ostrovu Gozo musím říct, že každých 5 km je trochu jiná krajina. V průvodci jsme se dočetli, že je zde biblická krajina. Ráno jsme se tomu výrazu smáli, vůbec jsme z toho nerozuměli, jak to má vypadat, ale večer jsme si říkali, že jestli je někde biblická krajina, tak to bylo právě tady.

Z treku jsme se nechali vyhodit do centrálního města Victoria, kde jsme měli v plánu dát si dobrou večeři. Nejprve jsme si udělali prohlídku města a poté jsme si našli restauraci, která nás cestou zaujala z taxíku. Když jsme se usadili, rozhodli jsme se zavolat dětem (2,5 a 5). Voláme si s nimi každý den a dodnes to bylo každý den v pohodě. Jen dnes ne. Nebo minimálně načasování. Amálka už byla hodně unavená a prý i trochu naštvaná, protože nedostala to, co chtěla. V telefonátu nám pak plakala a furt jsem slyšela, jak říká, že chce mámu. Byli jsme z toho tak špatní, že jsme si objednali celou lahev prosecca a tu jsme během večeře vytáhli. Pak už nás to tolik netrápilo. Dnešní den zakončujeme se skóre 115 km.

Na hotýlku jsme měli super snídani. Ráno jsme si popovídali s milým britským párem, který také miluje treky a chození. Počasí venku se zdálo býti dost šílené. Foukal neuvěřitelně vítr a vlastně byla i celkem zima. Nebylo to ale na škodu, protože se nám stihla zahojit naše spálená ramena a nosíky.

Celá cesta vedla podél útesů, občas jsme si říkali, že je to možná až moc blízko okraji. Ještě navíc, jak foukal ten silný vítr. Chvílemi to bylo o tom, soustředit se, aby človek neulítl. Tohle byla druhá polovina ostrova a opět každý kousek byl hezčí než ten předchozí. Až na jeden moment, byl trek přehledně značen. Tím jedním momentem myslím, že někdo koupil pozemek, kterým trek procházel a prostě to vyřešili tak, že vzali štětec a zamazal značku a nikdo pak nedoplánoval pokračování trasy. Museli jsme se zdlouhavě vracet. Nějak jsme si netroufli tím pozemkem projít, i když jsme si zpětně říkali, že jsme měli jít, protože to vypadalo, že objekt byl liduprázdný.

V rybářské vesničce Marsalforn jsme si dali oběd. Velký tác mořských plodů. Bylo vtipné, jak vedle nás seděly načančané páry a do toho jsme přišli my, odložili jsme si batohy, hůlky, hrozně z nás tekl pot a možná jsme i trochu páchli. No což, to už je náš přístup. Výlet musí především bolet a být dobrodružný!

Cesta nám utíkala docela rychle. Najednou jsme se začali blížit přístavu, kam nás první den přivezl trajekt. Petr si omylem vypl hodinky, které nám měřily trasu, takže když jsem si v přístavu sedla na kávu, on ještě chodil, protože mu chybělo (na rozdíl ode mně) dochodit 1 km, abychom měli oba stejně. A my přeci nechodíme kvůli sobě, ale kvůli tomu, co píšou hodinky.

Ráno jsme se na hotýlku nasnídali a vyrazili zpět do přístavu. Zpáteční esta trajektem stála pro dva 9 Eur. Hned u výstupu z trajektu byly autobusové zastávky, u kterých jsme se rozhodli, že si kousek popojedeme busem. Trasu z přístavu do Valletty jsme vyhodnotili jako nezajímavou a rozhodli jsme se pokračovat do městečka Mosta. Odtud dle průvodce vedl docela hezký 20 km trek do hlavního města Valletty, našeho bonbónku na dortu.

Mosta se nám moc líbila, Petr byl nadšený, protože tu našel Škodu Favorit v pickupu. Z toho byl celý den úplně u vytržení. Nicméně, z procházky jsme byli trochu zklamaní. Pobřeží nebylo moc hezké a kolem byly takové slumy. Rozpadlé karavany, kde lidi tak napůl bydleli a všude byla spousta psích bobků. Když už jsem měla velký hlad, začali jsme se blížit k civilizaci. Při příchodu do města St Julian’s, asi populární turistické destinace, jsme si uvědomili, jak moc jsme za ten týden splynuli s přírodou, protože přechod do tohoto města byl velký šok. Všude davy lidí, hlasitá hudba, podivní lidé, moderní obchody… Už jsem měla velký hlad, ale Petr chtěl co nejdříve vypadnout zase pryč. Koupili jsme si do ruky focacciu a snědli si ji u moře. Nechci říct, že to u moře bylo odporný, ale shodli jsme se na tom, že jestli je tohle pro někoho jediný moře, který na Maltě vidí, tak je to dost smutné.

Cestou do Valletty jsme oba měli trochu depku. Ten přechod z přírody do města nebyl snadný. Nicméně Valletta už se nám pak líbila. Asi tomu dost napomohlo dobré jídlo, které nás vždy přesvědčí.

Ještě než jsme šli spát, procourali jsme si město za západu slunce. Obloha se zbarvila do žluto-červena a Valletta najednou získala ještě romantičtější ráz.

Když jsme se ráno vzbudili, udělali jsme si pohodu, nikam jsme nemuseli spěchat. Už nám bylo jedno, kolik ujdeme, protože cíl jsme splnili, řekla bych na 110 %. Při ranní rozpravě jsme se shodli, že je nám líto, že neletíme domů už třeba dopoledne, že bychom ještě strávili den s dětmi. Takhle už se budeme jen procházet po městě a odpočítávat čas, ale domů stejně přiletíme pozdě, takže děti uvidíme spící v postýlkách. Celý týden jsem byla v pohodě, ale tento poslední den už jsem se fakt těšila domů a stýskalo se mi. Najednou mi bylo líto, že já ležím na pláži u průzračného moře a děti jsem nevzala s sebou. Fakt se moc těšíme, že za pár let půjdou takhle s námi. Teda aspoň v to doufáme.

Trajdali jsme Valletou, troufám si říct, že jsme nevynechali žádnou uličku. V tomhle my jsme dobří. Celé naše městské bloumání bylo o tom, že koupíme dětem nějaký dárek, co nás cestou osloví. Nakonec jsme jim koupili náramky, něco sladkého a magnetky. Ve městě jsme si ještě dali oběd a pak jsme se Uberem nechali odvézt znovu na pláž do Marsaxlokk s tím, že si tam na chvilku lehneme na slunce. Zbývaly nám přibližně 2 hodiny do času, kdy musíme odjet na letiště. Zrovna nám to vyšlo, že bylo nádherné slunečné počasí. Nicméně po půlhodině ležení na pláži jsme oba jak supi zase začali kroužit po pláži, protože nevydržíme ani chvíli odpočívat. Když nám pak bylo až nesnesitelné vedro, zapadli jsme do naší oblíbené kavárny Circus a vytáhli deskovku Smallword, kterou spolu hrajeme na cestách už od doby, co jsme spolu. Celkem jsme ušli 175 km včetně trajdání po Vallettě.

Na letišti jsme opět využili salónek. Musím říct, že jsme nečekala, že zrovna na Maltě budeme mít nejlépe vybavený salónek, co jsme zatím měli. Na druhou stranu ho nevyužíváme tak často. Měli jsme zase chvíli zpoždění, tak nám to přišlo vhod.