Článek
Jsou chvíle, které člověka rozdělí na „předtím“ a „potom“. Do té doby si myslíte, že váš život běží po kolejích, které znáte. Máte svůj rytmus, svou práci, své lidi, své starosti, svou únavu, své sny, své jistoty. A pak přijde pár vteřin, které všechno roztrhnou. Ne obrazně. Doslova. Tělo, dech, důvěru, klid, bezpečí, představu o světě i o lidech, které znáte dlouhé roky.
Theodor v akci na jevišti svého divadla HILT
Píšu to veřejně, protože ten příběh je tak absurdní, krutý a nečekaný, že ho sám potřebuju dostat ven. Nejen kvůli ostatním, ale i kvůli sobě. Aby to ve mně už dál nehořelo jen tiše uvnitř. Abych si to dokázal srovnat. Aby lidé věděli, co se může stát zničehonic komukoli. A taky proto, že ten příběh není jen o bolesti a nemocnici. Je i o divadle, o vůli, o šoku, o lidské psychice, o dechu a o tom, jak tenká je někdy hranice mezi obyčejným večerem a chvílí, která vám změní život. Vždy jsem byl známý jako nadmíru silný a odolný člověk.
Jmenuji se Theodor Hoidekr, je mi 45 let a jsem ředitel, choreograf a hlavní tanečník HILT black light theatre Prague. Celý život jsem spojený s tancem, jevištěm, světlem, pohybem a divadlem. Vystupoval jsem jako tanečník po boku známých osobností, mimo jiné i Ivety Bartošové, a se souborem HILT jsme roky reprezentovali české černé divadlo doma i v zahraničí. Hráli jsme v Praze, na festivalech, v zahraničních divadlech, na velkých scénách i v historických sálech. Černé divadlo je pro mě nejen profese, ale doslova způsob života.
A právě ve chvíli, kdy si lidé připomínali nedožité 60. narozeniny Ivety Bartošové, ležel jsem já na nemocničním lůžku s hadicí v hrudníku a vzpomínal. Ten kontrast je až groteskní. Člověk celý život tvoří iluzi lehkosti, krásy, tajemství, barev a pohybu, a pak najednou leží bez možnosti se pořádně nadechnout, pod kapačkami, po zákrocích, s bolestí tak silnou, že i otočení na bok je těžký výkon, než zjistíte, že není jiná možnost než nehybně ležet na zádech.
Ale začalo to úplně jinak. Obyčejně. Nenápadně. Po jednom pražském večeru v našem divadle.
V ten večer zrovna ze souboru po letech odcházela jedna mladá herečka, rozhodl jsem, že hrála naposledy, ukončení chtěla sama. Ona si představovala, že si určí, kde a kdy dohraje své poslední představení. Já jsem ale rozhodl jinak. Pokud někdo odchází, nemůže už podle mě stát s HILTem na jevišti při tak prestižní akci, jakou bylo hostování v Městském divadle Jablonec nad Nisou, a už vůbec ne třikrát v jediném dni. Show byla v úpravách projekcí a ona s pocitem odchodu už na jevišti ani neznala nové úpravy. Nahradil jsem ji alternací, kterou je spolumajitelka a spoluzakladatelka HILTu, moje dlouholetá kolegyně, herečka Štěpánka Pencová.
Nebyla to nenávist, nebyla to pomsta, byl to prostě můj princip. Jenže ten princip zjevně spustil v pozadí něco, co jsem tehdy ještě netušil.
Onen osudný večer za mnou po představení přišla matka té odcházející herečky. Znali jsme se dlouhé roky, více než deset let. Nebyla to cizí žena, nebyl to někdo z ulice. Byla to osoba, kterou jsem měl za známou, téměř rodinně propojenou přes dlouhé roky kontaktu. Dokonce jsem s ní byl pár dní předtím na výletě v zahraničí. Věděl jsem, že má psychické potíže. Veřejně o tom mluvila, prakticky se tím nijak netajila, že má diagnózu podloženou papíry a poslední roky se čím dál víc uzavírala doma a před lidmi. Za těch jedenáct let jsem ale nikdy nezažil nic, co by mě připravilo na to, co přišlo.
Po představení už všichni odešli. Já zůstal jako vždy v divadle sám uklízet, zhasínat, kontrolovat prostor a chystat zavření. Ona se za mnou vrátila se slovy, že jí nezajímá spor mezi mnou a její dcerou, protože naše přátelství je oddělené od této situace. Povídali jsme si klidně. O divadle, o historii prostoru, o životě, o tom, jaká škoda je, když někdo odchází z rozjetého projektu. Nic vyhroceného. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že za pár vteřin přijde něco, co si budu pamatovat ještě dlouho.
Stál jsem nahoře nad třemi kamennými historickými schody divadla, seděla na židli za mnou. A pak to přišlo.
Najednou jsem ucítil ruku na zádech. A v další vteřině jsem letěl dolů. Spadl jsem na pravý bok, hlavou jsem se udeřil o kámen a než jsem se stihl pořádně vzpamatovat, klečela nade mnou. Škrtila mě. Křičela, že se mě bojí. Že ji chci zabít. Že má strach o život. Jen tak. Zničehonic. Naprosto mimo realitu té chvíle. Mohl to v ní spustit temný podzemní prostor, možná podivný hovor, kdy mi těsně předtím volalo neznámé číslo a někdo mi nadával, jen nebylo nic rozumět, dole v podzemí je mizerný signál.
Byl to jeden z nejhorších pocitů mého života. Nešlo jen o fyzický útok. Šlo o naprosté rozbití základní jistoty, že člověk vedle vás sdílí alespoň minimálně stejnou realitu. V jednu chvíli stojíte v divadle s někým, koho znáte roky, a o pár vteřin později ležíte pod kamennými schody a cítíte ruce na krku.
Pak jako by se to zlomilo. Uklidnila se. Prosila mě, abych to nikomu neříkal. Aby neskončila „jako úplný blázen“. Měla v očích něco, co jsem do té doby u ní neviděl. Nechci z toho dělat psychiatrickou studii. Jen vím, že ten zkrat byl děsivý, náhlý a naprosto mimo všechno, co jsem s ní za ty roky zažil.
Nakonec zmizela nevím kam a jak. Já se zvedl, šel jsem se převléct, douklidil divadlo, pozhasínal, zamkl a jel domů taxíkem v naprostém šoku. Seděl jsem a nechápal, co se právě stalo. Tělo bolelo, hlava jela, ale pořád jsem ještě nechápal plný rozsah.
Po chvíli mi volala policie. Údajně jistá paní přišla na služebnu a hlásila pád ze schodů jako divačka po představení. Jenže představení už dávno skončilo a jediný člověk, který se mnou po show v divadle zůstal sám, byla právě ona. Policii to v tu chvíli stačilo. Když jsem už ležel doma v posteli v bolestech, volali znovu. Tentokrát prý ta samá paní hlásila, jak se bojí o svůj život. A policie znovu pochopila absurdnost celé situace, když zjistili, že já nikoho nenapadám a ležím doma v posteli, daleko od centra Prahy. Řekl jsem jim jen, ať na ni nejsou moc ostří, že má v kabelce případně potvrzení od psychiatra, které běžně mívá u sebe.
Druhý den ráno jsem se probudil s obrovskou bolestí v žebrech, se škrábanci po pravé straně těla, s poškrábaným krkem a pohmožděninami po škrcení. Do pracovní skupiny divadla mezitím dorazila fotografie zaslaná její dcerou, „ona matka“ s modrou bradou a já byl označen za násilníka a blázna, aniž by někdo věděl pravdu (musel jsem ji ihned blokovat přístup, aby nemátla vyděšené herce souboru). Obvolával jsem přátele, ukazoval jim ve videohovorech, jak vypadám, a všichni byli zděšení. Přesto jsem se rozhodl celou věc oficiálně neeskalovat.
Možná to někomu bude připadat nepochopitelné, ale já jsem si tehdy představil jedinou věc: že ji jako psychicky nemocnou někam zavřou, označí za absolutního blázna a definitivně ji zničí. Říkal jsem si, že to musel být chvilkový zkrat. Že to přece není možné. Že se to už nestane. Že mlčení bude menší zlo. Po jedenácti letech známosti jsem prostě nebyl schopný ji „poslat“ do systému, kde by ji začali řešit jako nebezpečného člověka. A tak jsem mlčel.
Jenže mezitím běžel čas. A s ním i práce. Do jabloneckého hostování zbývaly čtyři dny.
Vše jsem tehdy řešil jen ledováním hrudníku, v domnění, že mám žebra „jen“ naražená. Dezinfikoval jsem si škrábance, snažil se fungovat, dusil to v sobě, a hlavně nechtěl zrušit to, na co se soubor připravoval. Nechtěl jsem poškodit jméno HILTu. Nechtěl jsem zklamat organizátory. Nechtěl jsem vzít hercům ten zážitek. A nechtěl jsem zrušit divákům něco, na co se těšili.
Pak přišel 26. březen 2026 a tři show v Městském divadle Jablonec nad Nisou. V 9:00, v 11:00 a v 19:00. Téměř vyprodaný sál, dohromady kolem 1500 diváků. Pro černé divadlo mimo Prahu skoro malý zázrak.
Do dneška nechápu, jak jsem to dokázal odehrát. V silných bolestech, s hrudníkem po útoku, s tělem, které už bylo zjevně poraněné víc, než jsem chtěl připustit. V euforii ze show člověk cítí méně. Publikum tleská, energie je obrovská, adrenalin vás nese dál. V ten den jsem to ještě zvládl pod práškama na bolest, přiznám se, že jsem to „pojistil panákem“ před každou ze 3 show, abych necítil pravou půlku těla vůbec.
Po návratu do Prahy už bylo hůře.
Začal jsem se dusit. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, hnout, bez pomoci vstát z postele. Každý nádech byl kratší, bolest horší, tělo jasně říkalo, že už to není hra. Musel jsem na urgentní příjem do Motola. Tam rentgen ukázal dvě zlomeniny žeber, jedno z nich navíc posunuté. Jenže lékařům se něco nezdálo. Poslali mě na CT hrudníku a tam se ukázalo, že problém je mnohem větší: mezi žebry a plícemi se vytvořil velký výpotek s příměsí krve, který tlačil na plíci a bránil mi normálně dýchat.
Byl jsem hospitalizován.
Do hrudníku mi zavedli dren, hadici s odvodem do nádoby. Zákrok proběhl jen v povrchovém umrtvení a dodnes tvrdím, že nic horšího z hlediska prožitku jsem v životě nezažil. Člověk je vzhůru, ví, co se děje, cítí tlak, zásah, pohyb uvnitř těla i bolest. Myslel jsem na to, jak ženy trpí během porodu, abych si danou chvíli namluvil, že proti tomu zažívám jen střípek. Několik dní jsem ležel téměř nehybně, s hadicí v hrudníku, s kapačkami, odběry, bolestí a tím zvláštním pocitem, kdy se váš svět smrskne na strop, stěnu, dech a vzdálenost pár metrů hadice na toaletu.
Jenže první drenáž nefungovala dostatečně. Museli zákrok opakovat. Tentokrát pod CT navigací, hlouběji, přesněji. Až druhý pokus zabral. Z mého hrudníku odteklo asi 700 ml tekutiny s krví. Konečně jsem se zase mohl pořádně nadechnout. Navíc se objevila infekce v krvi, kterou přisuzuji škrábancům na krku a celkové traumatizaci organismu. Následovala antibiotika, další sledování, další dny v nemocnici.
Strávil jsem tam skoro dva týdny.
A během nich se stalo ještě něco jiného. Poprvé v životě jsem bez studu přiznal bezmoc. Strach. Bolest. To, že nevím, jak to zvládnu. Že jsem závislý na pomoci druhých. Že jsem někdo, kdo najednou leží s dvěma dírami v hrudníku, vyčerpaný, zesláblý, a přemýšlí, jestli ještě někdy bude stejný jako předtím. Vždy jsem byl já ten silný, kdo pomáhá a vše unese.
Odpověď, kterou jsem v sobě našel, je zvláštní. Ne, nebudu. A už to ani nečekám. Něco se změnilo. Nejen v těle, ale i v hlavě. A přesto mi to nevadí tak, jak bych si dřív myslel. Možná proto, že když člověk několik dní kouká do stropu a učí se znovu obyčejně nadechnout, začne některé věci vidět jinak.
Z nemocnice jsem nakonec odešel po svých. Sám jsem došel domů. Ano, pár kroků mě unaví. Ano, nesmím kašlat, smát se, prudce se otočit, opřít se pravým loktem nebo se jen tak lehce ťuknout do pravé strany těla. Ano, každá z těch dvou děr v hrudníku má stále svou paměť. Ale jsem doma. Dýchám. A po částech se vracím k životu i k práci.
Když jsem pak znovu zkusil mluvit s ženou, která za tím vším stála telefonicky, chtěl jsem jí vlastně ještě pořád ulevit. Řekl jsem jí, že oficiálně jsem nahlásil pád ze schodů a nebudu ji stíhat, abych jí neublížil v už tak složitém životě. Dostalo se mi jen slov, že jsem blázen a že se mám jít léčit. Ona sama dodnes věří své verzi reality, i přes všechna moje zranění. To už ale není něco, co bych mohl změnit.
A tady končí iluze, že čas sám vše vyřeší.
Nejhorší na celé věci není jen bolest, nemocnice, dren, krev, antibiotika v kapačkách nonstop, ztracené týdny a rozhozené divadlo. Nejhorší je ten šok z toho, že vás bezdůvodně napadne někdo, koho znáte roky a koho jste nikdy nevnímali jako hrozbu. Ten šok je tak hluboký, že už si neumím představit, že bych ji ještě někdy viděl, potkal nebo stál v její blízkosti. To není vztek. To není pomsta. To je prostě konec něčeho, co se ve mně zlomilo definitivně. Vím, že už nikdy nedokážu zůstat v divadle poslední jen sám, vím, že jen zaslechnu slovo deprese a budu se dotyčným osobám na kilometry vyhýbat.
Během celého toho všeho jsem si zároveň uvědomil ještě jednu věc: jak moc mi celý život dal tanec. Nejen práci a radost, ale i vitalitu, fyzickou odolnost a vůli přežít extrémní zátěž. Lékaři se při vyšetřeních opakovaně divili mému věku, stavu těla, svalstvu, šlachám a vitalitě. Ne jako laciná lichotka od kamarádů. Spíš jako skutečné konstatování, že právě tohle mi pomohlo nést věci, které by jiného člověka možná položily ještě víc.
A tak dnes, po všem tom krutém a neuvěřitelném, sedím znovu u produkčního počítače. Jen chvíli. Po částech. Ale sedím. A dívám se dopředu.
HILT black light theatre Prague muselo dočasně zastavit program. Duben padl. Ale naším cílem je vrátit se na scénu už 1. května 2026. Možná s upravenými choreografiemi, možná s menší zátěží, možná opatrněji. Ale vrátit se musím. Ten den nás čekají v Praze už dvě vyprodaná představení za sebou.
Tenhle text není jen o útoku. Není jen o zlomených žebrech. Není jen o nemocnici.
Je o tom, jak rychle se může život zlomit.
Jak nečekaně může přijít něco temného i z míst, kde byste to nečekali.
Jak člověk může chvíli mlčet, protože nechce někomu zničit život, a přitom skoro zničí ten svůj.
Jak je dech křehký.
Jak je důvěra křehká.
A jak je přesto možné se po všem tomhle zvednout, dojít domů po svých a začít znovu.
Před pár dny jsem měl hadici v hrudníku a znovu se učil normálně nadechnout.
Teď se učím znovu žít. Nějak jsem to přešel a jsem kupodivu pozitivně naladěný.
Poučení bylo jediné, stačí být ve špatnou chvíli na špatném místě.
A vrátím se. Mam 17 dní se dát dohromady a vrátit se na jeviště, které jsem celý život budoval. Nejen musím, ale potřebuji to.
Tři úspěšné show v tu dramatickou chvíli po mém boku na jevišti v Jablonci nad Nisou stáli členové souboru HILT: Štěpánka Pencová, Bára K., Hana Šámalová, Dana Oulovská, René Zounar, František Stehlík, Martin Mackovič
