Článek
Začala bych u zdraví. Co když díky věcem, které nás trápí v hlavě onemocníme, a pak se dívíme, proč jsme nemocní? Co když můžeme nemoc zastavit ještě dřív, než nás fyzicky ovládne? Co když přijmeme emoce, které daná situace přináší, a neschováme je hluboko do sebe – zůstaneme pak zdraví?
Dám příklad: když jsem byla menší, nemluvila jsem o tom, co mi vadí. Nechala jsem ostatní, aby dělali věci, které mi nebyly příjemné, mlčela jsem, ale uvnitř mě bublal šílený vnitřní vztek, který jsem tak neskutečně potlačila v sobě, kde jsem o něm už skoro nevěděla. A tak se ta situace opakovala, až nakonec přišla nemoc. Dostala jsem angínu. A s čím souvisí krk a mandle? S tím, že se člověk neumí vyjádřit, a s potlačenou komunikací. Tato nemoc se mi pravidelně vracela celou střední školu, už to skoro bylo zvykem…
Nemoci většinou přichází ve chvíli, kdy už si tělo řekne „stop“ a potřebuje pomoc s vnitřním tlakem. Někdy přijde nemoc proto, že si člověk nedovolí odpočinek. Liší se to podle situací, ale vždy to přijde tehdy, kdy má daná osoba s něčím problém. Může si to i podvědomě přivolat tím, že se nějaké nemoci obává tolik o ní přemýšlí a vizualizuje si ji, že ji nakonec dostane, tzv. zákon přitažlivosti.
Možná si někdy řeknete, že v sobě žádný vztek necítíte, ale nemoc může přijít i „jen tak“, protože se vyplavují staré rány, potlačené emoce, které už musí ven. Které jsme kdysi schovali hluboko, abychom se k nim nemuseli vracet.
Samozřejmě, každý „normální“ člověk vám řekne: vezmi si prášek nebo antibiotika. A ano, pomůžou. Ale co když se ta nemoc pořád vrací? Není to znamení, že je něco špatně? Není to tím, že se nám tělo snaží něco ukázat?
Tím nechci říct, že si nemáme vzít léky – dělejte to, co vám doporučí lékař. Ale možná bychom se nad tím měli alespoň pozastavit. Proč ta nemoc přišla? Co za emoce v nás probudila ? A věřím, že hluboko uvnitř to každý z nás ví.
Některé nemoci nejdou vyléčit jen tak snadno. A proto je dobré podpořit tělo ze všech stran – fyzicky (léky, vitamíny, bylinky), mentálně (zjistit, co nás trápí), emočně (přijmout to).
Na masáži to jde krásně poznat – tam, kde to nejvíc bolí, souvisí s nějakým tématem, které v sobě řešíme. Například ztuhlá záda, bolest za krkem nebo krku – často souvisí s nevyslovenými slovy, s tíhou, kterou si neseme. Je dobré se začít pozorovat – tělo vám napoví, ale musíte se naučit mu naslouchat.
A co vlastně znamená být šťastný? Vlastnit luxusní vily, mít garáž plnou aut, jezdit na dovolené? Pro každého bych řekla, že to znamená něco jiného. Pro jednoho je to zdraví. Pro druhého materiální hojnost, moc, klid, příroda…
V dnešní době se spousta lidí honí za penězi. Patří mezi „nejdůležitější“ věc na světě. Peníze = úspěch, boss. Nemáš peníze = jsi loser. A přitom se ztrácí hodnoty. Chováš se neuctivě? Nevadí, máš peníze, dělej si co chceš, jak chceš. Chováš se s úctou, ale nemáš peníze? Nikoho to nezajímá, nikdo tě nerespektuje… Možná jsem to vzala trochu do extrému, ale u většiny případu, nejsem úplně daleko od pravdy.
Ale co je vlastně důležité?
Co když to, za čím se celý život ženeme, není to, co opravdu chceme? Co když jen toužíme po svobodě? A co když i když všechno máme, stejně se necítíme šťastní? Budeme se pak hnát za něčím dalším a takhle točit v kruhu? Co když štěstí trvá jen pár hodin nebo týdnů – a pak jsme zase prázdní? . Co když tam i tak není žádné uspokojení a když je tak trvá pár hodin nebo týdnu a pak zase odejde a cítíš se zas mizerně? Co pak? A co když se máme naučit být šťastní v tom procesu, ať už ten výsledek přijde nebo ne nezmění to naše naladění… Stejně ten proces obsahuje více dobrodružství a trvá déle než ten samotný výsledek.
A co když to nikdy nebylo o tom být šťastný díky něčemu, ale být šťastný jen tak – tím, že žijeme, že máme kde bydlet? Co když štěstí není cíl, ale rozhodnutí – jak se stavíme ke světu? co když to je jen rozhodnutí se stavět k věcem jinak?
Ano ty věci jsou krásné a věřím, že se těm lidem žije mnohem lépe, jsk těm bez peněz a mají plno věcí jednodušších, ale jsou opravdu šťastní? Tím také nechci říct, že lidé bez peněz jsou šťastní a ti s ne. To vůbec chci tím poukázat na to, že by člověk měl být vděčný, i když nemá nic.. a pokud dosáhne těch cílů, tak jen dobře, ale neměl by někdo být šťastný jen díky nějakým věcem, to nikdy není dlouhodobé, mělo by to proudit z nitra, protože kdyby se stalo to že o něco přijdeme, tak se tolik nesesypeme, neměly by nás definovat a ovládat materiální věci, jsou tady jen jako dopomoc pro náš lepší komfort, radost, ale nemělo by to být to hlavní. A když něco máme, je to fajn. Ale nemělo by nás to definovat. Materiální věci jsou tu pro komfort – ne jako hlavní zdroj štěstí.
Každý by si měl sednout sám se sebou a zeptat se: Co doopravdy chci od života? Bez vlivu rodičů, okolí, sociálních sítí, partnera. Co chceš ty?
A pokud odpověď zní „peníze“ – proč? Pro svobodu? Majetek? Moc?
A když majetek – proč? Aby ses cítil/a ohodnoceně?
Moc – protože chceš mít konečně něco pod kontrolou?
Svobodu – protože už nechceš poslouchat, co musíš?
Čím víc se budeš ptát proč a co chceš, tím víc zjistíš, že ke změně často stačí málo – třeba začít si víc vážit sebe. Zastat se sebe. A ostatní věci přijdou samy.
Když nemůžeme změnit svět venku, musíme změnit svět uvnitř. Naše vnitřní nastavení. Úhel pohledu. Pochopit, přijmout něco co nás trápí.
Jasně, zní to jako klasická fráze: „Začni u sebe a změníš okolí.“ Ale je to pravda.
Mám kamarádku, která si nevěří a myslí si, že je něco míň než ostatní, ačkoliv to úplně neřekne na rovinu, ta energie z ní jde cítit. A tím, jak se někdy prezentuje, si nevědomky ubližuje. Tím ale chci dojít k tomu, že se můžu snažit, jak budu chtít, ale nejsem schopna ji poslouchat nějakou delší dobu, a není to ani tím, že bych nechtěla, ale není to pro mě možné… nebo je ale je to velice náročné, a co vím tak se toto stalo více lidem s touto osobou, a tak mě to vedlo k otázkám, jak je to možné? Co ta osoba dělá jinak, že v ostatních vzbuzuje tyto reakce. A je to tím, že ona sama si připadá ne dobrá a zajímavá a toto vysílá ven a pak si to myslí i ostatní a přitom to tak vůbec není, jen ona musí tomu uvěřit aby i okolí mohlo začít vidět, to jak je úžasná.
A tak jsem si uvědomila, že to není o tom, jak nás vidí ostatní – ale o tom, čemu my sami dovolíme věřit o sobě.
To, co vyzařuješ, přitahuješ. Klasická věta, které jsem dlouho nerozuměla. Není to o oblečení, vizáži, egu nebo o tom, co si myslíš, že umíš. Je to o hloubce. nechápala, netýká se totiž toho vyzařuješ jako fyzicky, jak se oblíkáš, co si myslíš z ega, nebo jaké máš kvality, pramení to z hloubky.
Taky jsem si často říkala – jak je možné, že toho tolik umím, a lidi to nevidí? Že jsem hodná, slušná, dávám do vztahu vše – a stejně si mě nevybere? Co je špatně? Dělám všechno proto aby to klapalo a stejně to nejde? nejsem mrcha co je špatně?
Já vám řeknu co, to vaše vnitřní přesvědčení o sobě, o tom jak se cítíte vnitřně, o tom jak se vlastně vnitřně nemáte rádi, jak se nepřijímáte, jak jste uvěřili něčemu co není pravda
A tím se dostávám k traumatům…Jedno velké, obsáhlé téma, které se dnes často považuje spíše za výmluvu. Něco, co má zůstat v minulosti a na co se má co nejrychleji zapomenout.
Jenže trauma, i když ho zakopeme hluboko v sobě, nezmizí. Zůstává v nás. Ať chceme nebo ne, ovlivňuje náš každodenní život, naše rozhodnutí i vztahy.
Představte si malou holčičku. Sní, raduje se ze života, jednoho dne si kreslí se svým bratrancem. Ona nakreslí krásnou vázu. I bratranec kreslí – ale jeho obrázek je jednodušší, méně propracovaný. Společně běží za rodiči a prarodiči, aby se pochlubili. A co se stane? Pochvalu dostane jen chlapeček. „Jé, to je ale krásný obrázek, jsi šikovný!“ říkají mu. A holčička? Nic. I když všichni věděli, že ta holčička to měla lepší…
Možná si teď říkáte, že se vlastně nic nestalo. Že o nic nejde. Že někdo někoho jednou nepochválil. Ale právě v takových chvílích se to může spustit. Holčička si začne klást otázky: Můj obrázek nebyl dost dobrý? Ale já se tak snažila… Znamená to, že já nejsem dost dobrá?
A tady to začíná.
Zrodí se první vnitřní pochybnosti. Malá holčička si tuhle událost nese hluboko v sobě. Časem na ni možná zapomene – vědomě. Ale pak přijde další situace. Třeba dostane pětku ve škole a následně vynadáno od rodičů. Co se v ní probudí? Ano, ten známý pocit: Nejsem dost dobrá. Tím nechci říct, že si musíme neustále hlídat každé slovo nebo čin. Spíš chci ukázat, že každý z nás se může začít uzdravovat – když se naučí vnímat sám sebe.
Takhle se začíná tvořit přesvědčení. Přesvědčení, které se jako stín promítá do všech oblastí života.
Začne sportovat. A jak to bývá, první pokusy často znamenají selhání. Jenže ona to bere jinak. Každé malé selhání v ní znovu a znovu potvrzuje, že „je k ničemu“. A i když se jí daří – vítězí, dosahuje úspěchů – uvnitř ji to příliš nenaplní. Protože pořád cítí, že není dost. Chce víc. Potřebuje víc. Aby ostatní konečně viděli, že má hodnotu.
Toto přesvědčení se pomalu rozšiřuje do všech fází života. Do práce. Dává do ní všechno, dělá přesčasy, snaží se. A pak přijde vyhazov. Co si asi pomyslí? Že není dost dobrá.
Nikdo nevidí, že důvodem může být třeba reorganizace, nebo že vedení nechce propustit starší zaměstnance. Ne, její mozek automaticky skočí zpět do známého programu: Selhala jsem. Nejsem dost.
Ve vztazích si podvědomě vybírá partnera, který v ní znovu probouzí právě tenhle pocit. Možná jí nevěnuje dostatek pozornosti. Možná ji přehlíží. Možná flirtuje s jinými, má tajnosti, nebo ji dokonce podvádí. A i když vědomě ví, že si to nezaslouží, podvědomě jí to připadá „známé“. Vlastně se jen zrcadlí to, co si o sobě v hloubi duše myslí.
Jenže, jak už jsem psala výš u té kamarádky, ačkoliv nechci nikoho ignorovat, stejně to dělám. A tak jsem si začala pokládat otázku: Co když je ten vnitřní pocit nedostatečnosti tak silný, že tím vlastně nevědomě začínáme odstrkovat ostatní? A oni to z nás začnou cítit.
Ať chceme nebo ne, najednou je od sebe odstrkujeme. Ne vědomě. Ale ten pocit v nás je tak hluboký, že začne prosakovat ven. A ostatní na to reagují – někdo se začne stahovat, jiný nás přehlíží, další ublíží. A co je naše první myšlenka?
„On je hajzl.“
„Dělá něco špatně.“
„Je sprostej, nevychovanej, necitlivej.“
Ale možná… možná jen zrcadlí něco v nás, co si potřebujeme uzdravit.
Ale ano samozřejmě není v pohodě, že to ten člověk udělá a v žádném případě ho nechci omlouvat, ale co kdyby jste ten vnitřní pocit změnili dělal by to pořád? Myslím si, že ne.
kdyby přece, už by nás to tak netriggrovalo. Necítili bychom se obětí. Jen zklamaní. Možná bychom odešli. Možná bychom konečně věděli, že si zasloužíme víc. A přestali bychom hledat potvrzení vlastní hodnoty venku. To vaše podvědomí vás k tomu dovedlo… to vnitřní přesvědčení, že si nezasloužíte lásku, nebo věrného partnera atd. I když potom tak moc toužíte.
Protože… když v sobě máme pocit, že nejsme dost, podvědomě přitahujeme situace a lidi, kteří nám to potvrzují.
Každý má jiné zranění. Jiný příběh. Ale princip je stejný.
Vždycky musíme začít u sebe. Ne jen povrchově, ale do hloubky. A je to těžké. Sakra těžké. A netrvá to den, ale někdy i týdny, měsíce, roky. Ale to je v pořádku. Nikdo neříká, že během toho nemůžeš být šťastný.
Stačí každý den udělat malý krůček. Být o kousíček blíž sám sobě. O trochu jemnější, vnímavější, laskavější k sobě. Být o kousek lepší než předešlý den.
Každý máme svoje nástroje, techniky, které nám pomáhají. A těch bychom se měli držet. . Ale je potřeba se pořád ptát:
„Proč je to tak, jak to je?“
A vždycky nás to nakonec zavede zpět. K sobě.
Celý život je o tobě. O tom, jak ho pochopíš. Každý má jiný úkol. Někdo to má těžší, jiný lehčí. Možná podle toho, co zvládneme. A možná i podle toho, co jsme si přišli zažít.
