Článek
Jako syn vojáka Rudé armády žil se svou matkou, zažil německou okupaci i hladomor po válce. Narodil se v Jabločnoje na Ukrajině a protože své činy páchal především v Rostovské oblasti, byl nazýván Rostovským řezníkem.
Když se u něj začaly projevovat určité povahové odchylky, byl vyloučen z kolektivu vrstevníků i spolužáků. I přesto byl ale výborným studentem a chtěl studovat práva. Protože ale neuspěl u přijímaček, pracoval jako opravář telefonů.
Roku 1963 se oženil a i přes svou impotenci zplodil dceru Ludmilu a syna Jurije. A protože dálkově vystudoval ruskou literaturu, začal pracovat jako učitel. Tato práce mu umožňovala pokoušet se pohlavně zneužívat studenty – a když to vyšlo najevo, musel ze školství odejít a pracovat jako dělník v továrně. V dětství dostal od svých vrstevníků různé přezdívky – například Husa. Narodil se totiž téměř slepý, trpěl krátkozrakostí a navíc také kožním onemocněním. Díky (a nejen) tomu čelil výsměchu, urážkám a ponižování.
To ostatně zažíval a slýchával celý život…
Když tedy dokončil studia ruské literatury a začal učit, neměl u svých studentů žádný respekt nebo autoritu. Časem se tedy odstěhoval do města Sahty. Zde také začaly jeho kruté a bestiální činy…
První vražda se odehrála 22.12.1978, kdy si za svou oběť vyhlédl teprve 9letou dívku. I když svědkyně dívku viděla s neznámým mužem a po nálezu těla podala velmi zdařilý popis pachatele, díky čemuž v následném identikitu Čikatila poznal jeho nadřízený z hornického učiliště, ten vůbec nebyl zadržen. Naopak byl zadržen, obviněn a později odsouzen jistý mladý muž jménem Alexandr Kravčenko. A to je proto, že kdysi v minulosti spáchal podobný trestný čin. Kravčenko si tak odseděl 15 let ve vězení a když byl roku 1986 propuštěn, nikdo se mu nikdy neomluvil.
Čikatilo nikdy neměl strach z dopadení a své oběti vyhledával na místech, kde se pohybovaly velké skupiny lidí. Děti vždy byly osamocené na lavičkách – těm nabízel sladkosti nebo je lákal na procházku. Protože používal klidný tón hlasu, uměl v dětech vzbudit důvěru. A protože většinu vražd páchal během svých služebních cest, dlouho nebyl pro policii v podezření.
Jeho modus operandi nebylo nikdy stejné – vždy záleželo na momentální situaci. Jeho oběti mohly být udušené, podříznuté nebo rozřezané zaživa. Své oběti znásilňoval nebo nad nimi onanoval, dokázal uříznout končetinu a jako suvenýr si ji odnést domů. Jeho nejčastějším terčem byly pohlavní orgány – nad nimi jakoby se vyžíval. Bestiálně vyžíval…
Protože počet pohřešovaných a zavražděných se neustále zvyšoval, na všechny působil obrovský tlak – a také strach a nervozita. Když začala být situace téměř nesnesitelná, vyšetřovatelé vytvořili mapu železničních stanic v oblasti Rostova. Zde poté byly použity policistky jako volavky – a kriminalisté doufali, že past sklapne. A sklapla, byť jen na okamžik…
Když byl Čikatilo zadržen na jednom nádraží, musel se podrobit krevní zkoušce. A jelikož ze spermatu bylo určeno, že pachatel má krevní skupinu AB a Čikatilův vzorek měl skupinu A, byl ten brzy propuštěn. Co na tom, že nikdy nebyla tato neshoda nikdy zcela objasněna a dokonce se tvrdilo, že zafungovaly politické vlivy. Buď jak buď, Čikatilo byl volný…
Postupem času, konkrétně roku 1983, se vyšetřující kriminalista vydal do Rostovského medicínského institutu a požádal zde o vypracování psychologického profilu pachatele. Ten vypracoval psychiatr Bukhanovsky. A protože oblast vrahova řádění se neustále zvětšovala, každý podezřelý byl nějakou dobu neustále hlídán a kontrolován. A díky tomu vyšetřovatel v seznamu osob kontrolovaných na nádražích nalezl jméno Andreje Čikatila… Ale to se stalo až o pár let později, přesněji v roce 1990…
Jenže problém byl, že Čikatilo byl v tu dobu nezávislým zaměstnancem odboru vnitřních záležitostí divize KGB – a tím pádem držitelem červené karty. Imunitní karty. Vyšetřovatel tedy věděl, že pachatele musí chytit při činu. A že je tím pachatelem právě Čikatilo, o tom byl vyšetřovatel přesvědčen…
Čikatilo tedy začal být sledován (což on věděl), ale i tak si nemohl pomoct a v den zadržení se snažil na nádraží mluvit s několika mladými lidmi. A protože nebyl úspěšný, šel nakupovat. A právě tehdy spadla klec…
Po zadržení nejdříve odmítla vypovídat a vše popíral. Když tato situace trvala již několik dní, „chopil se vesla“ psychiatr, který sestavil zmíněný profil pachatele. Jakmile začal Čikatilovi tento profil předčítat, vrah se přiznal a začal spolupracovat. Dovedl kriminalisty na dosud neznámé hroby obětí a zde detailně popsal vše, co jim prováděl…
Soudní líčení bylo zahájeno v dubnu 1992. Čikatilo byl umístěn do krychlové cely uprostřed soudní síně. I když měl pouta na rukou i nohou, kolem cely stála ozbrojená stráž . Během celého jednání se vrah choval značně arogantně a dokonce se vysmíval pozůstalým i samotnému soudu. Snažil se také působit jako blázen a vykřikoval, že je těhotný, že jeho bradavky čekají na dítě nebo že jej dozorci bijí, aby zavraždili jeho nenarozené dítě…
Po pár dnech tohoto úmorného soudního maratonu padl očekávaný rozsudek – Andrej Čikatilo byl uznán vinným z 53 vražd a odsouzen k trestu smrti. Do horoucího pekla se propadl 14.2.1994, a to kulkou zezadu do hlavy.
Zdroj : Autorský text inspirovaný knihami Psychologie sériových vrahů a Zátah na ďábla
