Článek
Za chvíli uplynou dva roky od zahájení brutální ruské invaze na území Ukrajiny. Rusko připravilo o život desítky tisíc civilistů; milióny Ukrajinců muselo před nebezpečím války opustit své domovy. To vše kvůli imperiálnímu jednání Ruské federace. Za stav od 24. 2. 2022 nese plnou zodpovědnost Ruská federace – její vrchní představitel a diktátor: Vladimir V. Putin. V reakci na ruskou agresi kdekdo přišel na myšlenku Putinova odstranění s vidinou následného konce krveprolití – výstižně to popisuje otázka, co jsem si v minulých měsících položil: Proč jej sakra už někdo nezabil? Přirozeně a logicky vnímáme Putina jako odpovědného za invazi a stav ruského státu, také v Rusku posledních dvacet let nikdo jiný nevládl[1]. Fakticky je však tato úvaha spojující současný stav Ruska, ruské společnosti a míry svobody v Rusku pouze s postavou stávajícího prezidenta nepřesná. Když s jeho odchodem automaticky spojujeme konec brutální války a zlepšení podmínek v Rusku, tak si idealizujeme či ignorujeme faktické následky toho, že Putin nebude sedět v čele dlouhého stolu v Kremlu.
Nastane katarze a Rusko se stane, když ne plnohodnotnou, tak alespoň přijatelnou demokracií?
Následující věty hovořící o současné povaze Ruska vycházejí z historického kontextu, idejí o demokracii a současné ruské režimní struktuře. Společným jmenovatelem vět tohoto textu budiž teze: Rusko není schopné se (v současné podobě) stát demokratickým a svobodným státem.
Za tři roky uplyne tři sta let od úmrtí cara, Petra Velikého, během jehož vlády Rusko vstoupilo do společnosti evropských mocností. Za uplynulých tři sta let se v Rusku obměnilo přibližně patnáct generací[2], jež mají jeden shodný znak: život v podobném typu politického režimu[3]. Ruské politické režimy jsou shodné v tom, že se vždy více či méně jevily – jeví – jako protipól demokracie. Ruský politický režim nikdy nebyl standardní (liberální) demokracií, spíše se jednalo – jedná – o různé podoby diktatury. Diktatura v podobě samoděržaví, marxismu-leninismu/stalinismu a současného tzv. Putinovského Ruska, u nějž pojmové určení politického režimu není jasné. V akademické obci se debatuje kupříkladu o těchto možnostech: volební autoritarismus; suverénní demokracie[4]; kleptokracie/mafiánský stát; fašistický stát[5]. Abychom se nemuseli přít o detailní termínové vymezení, tak použiji objektivní posouzení nezávislé instituce Freedom-House[6]. Tato instituce přidělila Rusku devatenáct bodů ze sta a označila Rusko za nesvobodný stát[7]. Takže se i současné Rusko řadí mezi politické režimy odlišné od (liberální) demokracie. Podobnost ruského politického režimu[8] dokládá i výzkum historiků, resp. sovětologů, kteří zformovali koncepty pojednávající o vzniku a úspěchu Sovětského svazu, jejichž shrnutí představil polský historik Andrzej Nowak. Mé mínění koreluje s konceptem tzv. kontinua dějin – vycházejícího z premisy, že ruské dějiny a s tím spjaté jevy jsou kontinuitní. Bezpochyby nelze do detailu komparovat dobově různá období, což znamená, že zde zcela jistě najdeme určité odlišnosti, ne-li protiklady; osobně však provádím určitou redukci konceptu na zkoumání politického režimu – shodnou, chcete-li kontinuitní jednotkou je ne-demokracie, resp. ne-svoboda.
I když jsou v politické teorii výše zmíněné termíny odlišné, tak sdílejí některé prvky: absenci svobody a konceptu nezcizitelných lidských práv[9]; neexistenci nezávislé a oddělené moci zákonodárné, výkonné a soudní; represe jako standardní nástroj veřejné moci; neexistenci soukromého vlastnictví u drtivé většiny obyvatelstva.
Označením režimů za totalitní, resp. absolutistický jim připisujeme určitý obsah. Nedílnou součástí těchto politických režimů je neomezený výkon státní moci, absence lidských práv, státní represe; spolu s dalšími prvky (kontrola ozbrojených složek, ekonomiky, médií…) tvoří náplň právě zmíněných teoretických pojmů. V případě dnešního Ruska nemáme jasný pojem – podobný absolutismu či totalitarismu –, kterým bychom vyjevili vnitřní politické podmínky. To však neznamená, že by tyto podmínky byly odlišné, důkazem může být report Freedom-House, neexistence relevantní protirežimní (= proti-putinovské) opozice či zjevná absence nezávislých a svobodných médií. Neexistenci relevantní opozice nerozporuje i fakt, že v Dumě nalezneme další subjekty kromě Putinova Jednotného Ruska[10]. Tyto subjekty (liberální demokraté, komunisté) jsou však tzv. prorežimní opozicí, což znamená, že nepůsobí jako reálná nezávislá opozice, ale jako aktér prezidentovi loajální. Reálnou, Putinovi neloajální, opozici režim téměř zničil[11]. Stav svobodných médií, resp. svobody slova, demonstruje fakt, že pouhé vyjádření postoje k speciální operaci může nést konsekvenci v podobě desetiletého vězení. Spolu s likvidací relevantní opozice zničil ruský režim i nezávislá média.
Při posuzování podobností ruských dějinných etap uvádím, že všem režimům byla společná neexistence soukromého vlastnictví u drtivé většiny obyvatelstva, což dokládám v následujících řádcích. Petr Veliký prohlásil obchodování spolu s duševním vlastnictvím za státní monopol, prakticky tedy v jeho éře soukromé vlastnictví neexistovalo. V druhé polovině 18. století přichází změna a s ní vznik vlastnických práv pro privilegovanou menšinu, v Evropě bychom tuto skupinu označili za šlechtu. Obecně však soukromé vlastnictví v Rusku nepřineslo rozvoj kapitalistické společnosti založené na trhu, ale zvýšení moci šlechty nad rolníky. V rolnické skupině se prohloubilo nevolnictví. Jednoduše řečeno byl car nejen vládce, ale i vlastník ruského území. Zhroucený carský režim nahradil režim sovětský, resp. komunistický. Definicí komunismu jsou tyto tři slova: zrušení soukromého vlastnictví. Cílem tehdejšího komunistického režimu bylo zničení vlastnictví a vytvoření beztřídní společnosti, kde vlastnictví neexistuje – režim de facto usiloval o zrušení idey vlastnictví. Po pádu Sovětského svazu došlo k razantní a nekontrolované ekonomické změně. Cílem byla ekonomická transformace z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní. Tato změna však neodstartovalo fungování neviditelné ruky trhu, nýbrž četné tunelování, krádeže a přivlastňování – občané neměli žádné zkušenosti s vlastnictvím, natož řízením podniků; bývalá nomenklatura ovšem zastávala lepší výchozí pozici, kterou zužitkovala. Proto také v tomto čase můžeme sledovat zárodek novodobé ruské oligarchie. Pro nastupujícího vládce měli oligarchové dichotomní význam – buďto nebezpečí v podobě mocných soupeřů, nebo prostředek ke konsolidaci (již nedemokratického) režimu a provázání státu s ekonomikou. Putin se s oligarchy, kteří mu nebyli loajální[12] či proti němu vystupovali, vypořádal. Příkladem budiž causa Chodorkovskij, kdy Putin/režim hlasitého kritika a potenciálního politického soupeře zneškodnil prostřednictvím vykonstruovaného procesu. Tyto čistky se významně zopakovaly po zahájení ruské invaze, viz desítky případů divných pádů z okna v roce 2022. Oligarchové mají v současném Rusku zásadní vliv a de facto zprostředkovávají státní vlastnictví. Významné podniky vlastní buď sám stát (GAZRPOM, Rosatom, Sberbank), anebo jsou v rukou spřízněných oligarchů (LUKOIL); paradoxně je ve státním vlastnictví či vlivu větší část ekonomiky než v půli devadesátých let. Z těchto důvodů tvrdím, že v Rusku dominuje modifikované státní vlastnictví. Nejedná se o státní vlastnictví, jak ho známe z období komunismu, jelikož většinu vlastnictví v soukromém sektoru ovládají desítky ruských oligarchů, kteří jsou loajální či zavázání ruskému prezidentovi – akademická obec tento jev označuje za státní kapitalismus. Významnou roli oligarchů dokládají data mapující vývoj distribuce majetku v Rusku od roku 1991: strmý ekonomický vzrůst nejbohatších vrstev oproti pádu střední a nižší třídy ve finále ustavující masivní nerovnost, kdy 500 nejbohatších Rusů dohromady disponuje větším majetkem než zbytek ruského obyvatelstva. Institut Credit Suisse ve svém každoročním reportu označil Rusko za zemi s největší majetkovou nerovností.
Vlastnictví se významně pojí se svobodou a demokracií. Pipes tento vztah trefně rámcuje, když říká, že svoboda není možná bez státní ochrany vlastnictví – má pravdu, Ruské dějiny jsou toho důkazem. J. F. Stephen dokonce považuje vlastnictví za pravý základ svobody. Na důležitost onoho vztahu nahlížím obdobně: respekt k majetku, tzn. respekt vůči vlastnictví druhého je důkazem tolerance, která je esencí svobody – svévolné chování jedince do té míry, kdy nenarušuje svévolné chování druhého. Na základě výše řečeného musím položit následující kontrolní otázku: Je běžným prvkem ruského kolektivního vědomí soukromé vlastnictví? Načež odpovídám, že nikoliv. Komunistický režim mermomocí usiloval o likvidaci soukromého vlastnictví (to se mu taky podařilo, životem za to však zaplatili milióny Rusů); dnes většinu majetku vlastní menšina nejbohatších, zatímco čtvrtina obyvatel nevlastní ani svůj vlastní záchod. Součástí ruského kolektivního vědomí je totiž zcela negativní vztah, ne-li odpor k vlastnictví; Pipes míní, že: „Rusové jednoznačně tvrdí, že vlastnictví je něčím špatným“. Jak by taky pozitivní vztah k vlastnictví mohl vzniknout, když v první naskytnuté příležitosti po tom se vlastnictví chopit, došlo k rozpadu zaopatřovací sítě, což výrazně zhoršilo životní úroveň. Ztráta sociálních jistot spolu se zhoršující se životní úrovní vysvětluje, proč současné i dvacet let staré sociologické šetření zaznamenávají značné nostalgické cítění Rusů prahnoucích po znovuobnovení Sovětského svazu. Období nesvobody a absence soukromého vlastnictví je žádanější kvůli materiálním a sociálním jistotám. Ten, kdo jim poskytl svobodu a možnost podnikat[13] je vnímán jako zrádce, diktátor a vrah jako modla.
Předchozí odstavec implicitně poukazuje na fakt, že Rusové netouží po svobodě. Svoboda pro ně není ústřední hodnotou, většinová populace prahne především po materiálních a sociálních jistotách. Tento fakt dokazuje reakce ruského obyvatelstva na speciální operaci. Odpor, protest či vzpoura proti režimu ze stran ruského obyvatelstva byly minimální – vyjma nižších tisíců statečných Rusů na náměstích. Jakmile však Putin vyhlásil částečnou mobilizaci, která se již dotýkala běžných Rusů, tak došlo k reakci. Na vyhlášení mobilizace, tedy přímého zapojení ve válečném konfliktu zapříčiňující ztrátu jistot, reagují obyvatelé masivní emigrací.
Koncept kontinua dějin považuji za přístup, jež nám umožní nalézt v Rusku a ruských dějinách určitou spojitost, díky níž můžeme posléze zodpovědět, proč Rusko není demokratickým státem a proč se pád sovětského impéria nepodařilo konsolidovat ve fungující demokracii. Koncept můžeme jednoduše shrnout takto: ruský národ nejen ve svobodě po několik set let nežil, nýbrž svobodu a (liberální) demokracie de facto nikdy nezažil. Rozumnou a oprávněnou námitkou je připomenutí devadesátek za vlády Borise Jelcina. Skutečně lze označit Jelcinovské Rusko za režim, kde probíhaly demokratické a svobodné volby – minimální definice Schumpetera naplněna; problém je jinde, režim – ač se nebráním jej označit za demokratický – nebyl konsolidovaný. Nekonsolidovaný režim není stavem kýženým a přináší různé problémy, které mohou nově vzniklý režim podlomit. Stačí se ohlédnout na třicet let staré události na Slovensku, kde se tranzice z ne-demokratického režimu na demokratický vydařila, ale konsolidace režimu již nikoliv. Výsledkem byla vláda tzv. tyranie většiny pod vedením Vladimíra Mečiara.
Na neúspěšné konsolidaci má významný podíl tehdejší – dnes již dlouholetý – ruský prezident Putin. Své postavení v rámci režimu vybudoval do takové výše, že se mu dostává označení novodobého Stalina. Z toho důvodu jsem také na začátku textu položil otázku hovořící o jeho likvidaci. Na myšlenku Putinovy likvidace navazovala vidina optimistického scénáře, kdy Rusko odchází z Ukrajiny a režimní síla taje. Tato vize je ovšem nerealistická, Putin – ač tomu leckdo nevěří – není Stalin nebo Hitler[14]. Putin není ten, na kterém režim stojí a bez něj padá – ukázkou kontinua autoritativního řízení státu jsou odstavce výše. Vedle Putina existují více či méně vlivné skupiny, jež ruský diktátor sice řídí, ale také jej ovlivňují – akademická obec rozlišuje pět skupin: nejbližší spolupracovníci; okruh přátel a kolegů z KGB; političtí technokrati (politické špičky); ochránci; vykonavatelé (méně významné politické osoby). Všichni se těší významného postavení a disponují jím především díky Putinovy a režimní struktuře. Jaká je tedy jejich motivace po zhroucení režimní struktury? Žádná. Proto považuji za logické, že v zájmu Putinova nástupce i v zájmu ostatních relevantních aktérů bude zachovat režimní stavbu – pád režimu ruku v ruce s pádem (z okna) Putina není pravděpodobný. S novým nástupcem mohou nastat určité dílčí změny, ty však charakter režimu zásadně nezmění – stejně tak se režim neměnil s nástupem nových generálních tajemníků[15].
Můžeme však současný stav – stávající brutalitu a nesvobodu – považovat za stav nejhorší? Ač nepochybuji o diktátorství, krutosti či brutalitě Vladimira Vladimiroviče, nemohu s tímto vnímáním souhlasit. V ruském politickém prostředí se vyskytují aktéři, kteří hlásají názory radikálnější a extrémnější – vzpomeňme na již zesnulého Vladimira Žirinovského, nebo na ideologa Dugina. Ruským vládcem se může stát krutější a imperialističtější diktátor; z toho důvodu bychom se neměli vázat na odchod Putina, na jeho odstranění či likvidaci. Současné a budoucí situace to nemusí zjednodušit a zlepšit, nýbrž zkomplikovat a zhoršit.
Věty výše popisují z různých pohledů současný (a minulý) ruský stát. Tyto věty spojuje již na začátku textu formulovaná teze: Rusko není schopné se (v současné podobě) stát demokratickým a svobodným státem. Platnost této teze dokládají historické aspekty, pokřivený vztah k vlastnictví, touha po materiálních jistotách a zakořeněnost současného režimu. Ruská historie prokazuje výskyt kontinuitních jevů, které lze považovat za protipól demokracie – tím je/jsou ruský/é politické režimy; evidentní odpor ruského obyvatelstva k vlastnictví kontrastuje s úzkým vztahem vlastnictví a svobody a demokracie; pokud mají lidé žít ve svobodě, tak po ní musí prahnout, tzn. vnímat svobodu za určitou ústřední hodnotu, Rusové však prahnou po materiálních a sociálních jistotách; případné tranzici, která musí pro potenciální vznik svobody a demokracie nastat, brání velmi silně zakořeněný režim, jež se opírá o aktéry bez intence se současných výhod a pozic vzdát. Tyto shrnuté aspekty zdůvodňují, proč se Rusko nemůže stát demokracií, a také proč demokracií nikdy nebylo. Historicky Rusko vždy tvořilo proti-pól vůči Západu, hegelovsky řečeno je Rusko anti-tezí Západu.
Budoucí odchod Putina nepřinese kýženou úlevu, nýbrž napětí. S napětím budeme sledovat boj o vládnoucí post; boj o moc ve státě, který se právoplatně označuje za stát teroristický. Pro Západ může být na začátku zmíněnou katarzí příchod vládce bez imperiálních choutek, tzn. rezignace na snahu o znovuobnovení Sovětského svazu – a pouze tak můžeme s Ruskem neutrálně koexistovat. Každý vývoj je však katastrofou pro liberální Rusy, pro ty, kteří odvážně chodí na demonstrace a chtějí z Ruska vytvořit svobodný stát; jejich cestu za svobodou spatřuji pouze v emigraci.
Poznámky:
[1] Prezidentství Medveděva a s tím souběžné premiérství Putina považuji za pouhou formální výměnu pozic kvůli ústavní konformnostmi; fakticky měl hlavní a rozhodující slovo Putin. Tomu nasvědčuje i fakt, že Medveděv neusiloval o druhý mandát, ale poslušně Putinovi uvolnil místo.
[2] Při kalkulaci, kdy jedna generace je ekvivalentem dvaceti let.
[3] Zcela určitě došlo k významným transformacím; tuto formulaci však volím s cílem zdůraznit nepřítomnost demokracie, tzn. typ ruského (!) politického režimu, tj. politický režim, který není demokracií.
[4] Osobně výtvor předního ruského ideologa nepovažuji za fakticky relevantní, uvádím jej pro představu o uvažování ruské režimní inteligence.
[5] Mnozí označují současné Rusko za totalitní stát, to však není přesné. Současné Rusko teoretické definice Juana Linze či Friedricha a Brzezinského jednoduše nenaplňuje.
[6] Jelikož pro naši debatu není nutné přesné vymezení termínu, resp. typu politického režimu, tak považuji za adekvátní se odkázat právě na tuto instituci.
[7] Freedom-House dosud publikoval report vztažený k roku 2021, tzn. že situace v roce minulém není zachycena. Finální hodnocení bude pravděpodobně ještě horší.
[8] Nejen politického režimu, koncept zahrnuje i další aspekty
[9] Ve faktické rovině; formálně např. Stalinská ústava z roku 1936 přiznávala četná lidská práva a byla považována za nejliberálnější svého druhu.
[10] Jeden z důkazů tvrzení, že Rusko není totalitním režimem; dle sartoriánské typologizace bych stranický režim označil za typ hegemonické strany v rámci nesoutěživého systému.
[11] Působí minoritně mimo Dumu.
[12] Jednoduchá domluva, při které si oligarchové ponechají majetek, ale nebudou vůči prezidentovi vystupovat, ba s ním soupeřit.
[13] glasnosť a perestrojku– tyto reformy sice neposkytovaly svobodu a možnost podnikání západního standardu, ale oproti tvrdé době Brežněvova neostalinismu to považuji za rapidní změnu.
[14] Pojímáno v rovině politické pozice; zločinci to jsou podobného charakteru.
[15] Dílčí změny samozřejmě byly přítomny, kupříkladu XX. Sjezd apod.; totalitní charakter režimu však pozměněn nebyl.
Literatura a zdroje:
A. Nowak: ZSSR jako przedmiot badaň historycznych (1994)
R. Pipes. Vlastnictví a svoboda. Praha: Argo, 2008. Historické myšlení. ISBN 978-80-257-0017-4.
F. Novokmet, T. Piketty, G. Zucman. From Soviets to Oligarchs: Inequality and property in Russia, 1905-2016. 2017. https://www.nber.org/system/files/working_papers/w23712/w23712.pdf
T. Stanovaya. Unconsolidated: The five Russian elites shaping Putin´s transition. 2020. https://carnegiemoscow.org/commentary/81037
Russia. Freedom House. 2022. https://freedomhouse.org/country/russia/freedom-world/2022
A. Libman. Russian Power and the state owned enterprise. 2020. https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S017626802100104X?fr=RR-2&ref=pdf_download&rr=7a13b1865c2eb329
S. Djankov. Russia´s economy under Putin: From Crony Capitalism to State Capitalism. 2015. https://www.piie.com/sites/default/files/publications/pb/pb15-18.pdf
How Putin Conquered Russia´s Oligarchy. NPR. 2022. https://www.npr.org/sections/money/2022/03/29/1088886554/how-putin-conquered-russias-oligarchy
J. Li, T. Lahiri. How rich are Russia´s oligarchs. QUARTZ. 2022. https://qz.com/2137575/how-rich-are-russias-oligarchs.
Indoor Plumbing Still a Pipe Dream for 20 % of Russian Households. The Moscow Times. 2019. https://www.themoscowtimes.com/2019/04/02/indoor-plumbing-still-a-pipe-dream-for-20-of-russian-households-reports-say-a65049
World Toilet Day. The Guardian. 2015. https://www.theguardian.com/global-development/2015/nov/19/world-toilet-day-south-sudan-global-sanitation-wateraid
R. Wike, J. Poushter et al. Political and economic changes since the fall of communism. Pew Research Center. 2019. https://www.pewresearch.org/global/2019/10/14/political-and-economic-changes-since-the-fall-of-communism/
Russia´s 500 Super Rich Wealthier Than Poorest 99.8 %. The Moscow Times. 2021. https://www.themoscowtimes.com/2021/06/10/russias-500-super-rich-wealthier-than-poorest-998-report-a74180
The Global Wealth Report 2019. Credit Suisse. 2019. https://www.themoscowtimes.com/2019/10/22/russia-named-worlds-most-unequal-economy-a67836; https://www.credit-suisse.com/about-us/en/reports-research/global-wealth-report.html
J. M. Breslow. Inequality and the Putin economy. PBS. 2015. https://www.pbs.org/wgbh/frontline/article/inequality-and-the-putin-economy-inside-the-numbers/
A. Mejzrová. Záhadná úmrtí významných Rusů nekončí. Deník N. 2022. https://denikn.cz/1040525/tri-v-jednom-dni-dva-v-jednom-hotelu-zahadna-umrti-vyznamnych-rusu-nekonci/?ref=inm
Russia´s Stockholm syndrome: Stalin nostalgia at all-time high. Democracy Digest. 2019. https://www.demdigest.org/russias-stockholm-syndrome-stalin-nostalgia-at-all-time-high/
S. White. Soviet nostalgia and Russian politics. 2009. https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1879366509000049
Russia: nostalgic for the Soviet era. 2004. https://mondediplo.com/2004/03/11russia
Statisíce Rusů zůstávají kvůli mobilizaci v zahraničí. ČT24. 2022. https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3546616-za-putina-jednoznacne-ne-statisice-rusu-zustavaji-kvuli-mobilizaci-v-zahranici
