Článek
HORSKÝ PŮLMARATON, 22km, převýšení 700m
Když jsem se včera na tábořišti od několika lidí dozvěděl, že se dneska bude konat horský půlmaraton po štěrkové
silnici, která byla dosud kvůli sněhu uzavřená, začal jsem nad tím přemýšlet. Neměl jsem však vůbec natrénováno,
tak jsem zpočátku tuto myšlenku úplně zavrhl. Plamínek touhy však úplně neuhasl. Když jsem se zanedlouho
dozvěděl, že se poběží z jednoho pobřeží na druhé, z městečka Arnastapi do Ólafsvíku, kolem místního ledovce
Snæfellsjökull, plamínek se rozhořel trošku více. A když postupně přijížděli další a další závodníci, už jsem docela
hořel touhou to přece jenom zkusit.
Od samého rána všechno směřuje k odjezdu autobusu v 10.45 od místní tělocvičny. Kupodivu mám jakžtakž dobré
vybavení, dokonce i běžecké kraťasy. Navíc i čtyři energetické tyčinky, kterými jsem byl nedávno obdarován. Po
půl jedenácté sedám na svoje půjčené kolo a peláším k tělocvičně. Šlapu jako o závod, abych tam byl včas. Říkám
si, jestli náhodou nepojede o pár minutek později, ale kdepak, tady jsou na minutu přesní. Stíhám to proto jen
taktak. 10.43 parkuji kolo uvnitř, vbíhám do autobusu a dopadám na poslední volné místečko na zadních
sedadlech. Hned vzápětí se autobus rozjíždí. Půlhodinovou cestu si krátím povídáním s místními běžci
nažhavenými už jen vyrazit. Všichni mají skvělé běžecké vybavení, až na mě, asi jediného cizince.
Po příjezdu do krásného rybářského městečka Arnastapi se to jenom hemží běžci. Máme přes půlhodinku do
startu. Jdu se projít, vychutnávám si stoupající atmosféru. Poslední předstartovní fotky a vzkazy. Přesně
v poledne, úderem dvanácté, vyrážíme na trať.
Trošku mě překvapuje, že počáteční tempo je docela
pomalé. Většina asi neběží poprvé a dobře ví, do čeho
jdou. Zaháním touhu se více rozběhnout a aspoň na
samém začátku být úplně vpřed, udělat si fotku, a pak se
už jen smířit s tím, že mě budou postupně všichni potupně
předbíhat. Nakonec se však krotím a nikam nespěchám.
Nebudu si hrát na hrdinu. Vesele si proto jen poskakuji,
dělám fotky, posílám své první pocity a užívám si
nadšenou atmosféru.
Po celé trase jsou cedulky, ukazující zbývající kilometry. Po chvilce míjíme 21, první kilometr je tedy za námi.
Postupně odbočujeme z hlavní silnice vlevo na štěrkovou
silnici, která je stále ještě pro auta neprůjezdná. Zanedlouho
taky poznáme proč. Cesta se postupně zvedá a běžíme do
kopečka, a když se zvedá ještě více a z kopečka je regulérní
kopec, většina běžců přechází do chůze. Snažím se běžet co
nejdéle, ale při dalším stoupání už si přestávám hrát na
urputného běžce a taky přecházím do chůze. Musím se šetřit,
vždyť jsme na samém začátku. Postupně se vytváří skupinka běžců, s kterými běžím. Je to příjemné mít s někým podobné tempo. Jen jsem
zvědav, jak dlouho mi to vydrží. Hlavně se neuvařit. Hrajeme hru na předbíhanou. Jednou já, jednou ty, abychom
si to vzápětí pěkně vrátili zpátky. Starší pán se zarputilým pohledem upřeným stále do země, mladá holka ve
výrazném růžovém tričku, další ve světle zeleném, mladičký kluk ve sportovní soupravě a další a další běžci.
Nejvíce mě baví prudší stoupání, protože jsem tady zjistil svou mírnou výhodu. Stačí v chůzi natáhnout své dlouhé
nohy a s radostí pozoruji, jak se postupně vzdaluji ostatním. Když však vzápětí přichází mírnější běžecká část,
začínají mi to nemilosrdně vracet. Pěkných pár kilometrů to je jako přesýpací hodiny, až se to najednou
nemilosrdně přesype jenom na jednu stranu. Žel ne na tu moji. Když je vzdalující se barevná skupinka ještě jenom
50 metrů, jsem v klidu, když jsou jednou tolik, tak doufám, že je třeba cestou dolů doběhnu, ale když jsou ještě
dále, je mi jasné, že se s nimi musím chtě nechtě rozloučit. Tedy pokud nepřijde moje oblíbená prudší chodecká
pasáž, tentokrát však pořádně dlouhá. Ta je však v nedohlednu, stejně jako mizející závodníci.
Kolem sedmého kilometru přichází cedulka s nápisem 500m.
„To bude určitě občerstvovačka“, zajásal jsem v duchu.
Pamatuji si, jak někdo říkal, že mají být dvě. A taky že jo. Když za další zatáčkou vidím v dálce poskakující
postavičku v pracovní uniformě, taky jsem poskočil radostí. Dal jsem si trošku ionťáku, dva kousky banánu, kousek
čokolády a běžím dále. Ta čokoláda však nebyla ten nejlepší nápad. Solidně jsem si tak akorát zalepil pusu a
občerstvovačka s pitím je už za mnou. Vracet se už určitě nebudu.
Netrvá to dlouho a v dálce vidím nejenom místní ledovec Snæfellsjökull, ale taky první kousky sněhu. Ty se
postupně zvětšují a zvětšují, až najednou přibíháme k delším úsekům úplně pod sněhem. Nezbývá než běžet ve
sněhu i stometrové úseky, což se nakonec ukázalo jako moje největší výhoda. Většina běžců totiž příliš opatrně
běží na úzké vyšlapané sněhové cestičce uprostřed, zatímco já jsem brzy zjistil, že běh trošku po straně na hranici
pádu se rozhodně vyplatí.
„No co, v nejhorším se tady vyplajznu jak dlouhý, tak široký,“ říkám si v duchu, „pád do měkkého sněhu zas tolik
bolet určitě nebude“.
S radostí v této pasáži předbíhám všechny opatrné běžce, takže všechny. Škoda jen, že tyto vrávoravé sněhové
pasáže nejsou delší. Když se řítím bez zábran jako šílenec po sněhu dolů, a taktak, že každou chvíli div nespadnu,
mám zároveň velikou radost, jak rychle se přibližuji k ostatním. Jen co však tyto ani ne stometrové úseky skončí,
všichni mi to začínají nemilosrdně vracet. Mám pocit, jako bych běžel pořád stejně rychle, ale přitom mě začínají
ostatní předbíhat, protože přestali mít strach. Změna povrchu mi nesvědčí, zatímco ostatním jasně ano.
Ve třetině trasy, zhruba po nějakém tom
sedmém kilometru, se neustále stoupání mění
na rovinku, která postupně přechází
v příjemné, dlouhé klesání. A jaká to radost,
když se najednou v dálce ukáže výhled na
druhou stranu oceánu. Třpytící se vlnky v dáli
jsou pro všechny velikým povzbuzením a
radostí. Neklamné znamení, že se nezadržitelně
blížíme k cíli. Je to však stále tak daleko.Co však pro mě vůbec není povzbuzením, je drsná skutečnost, že mě pomalu, ale jistě začínají předbíhat úplně
všichni. Když mě na začátku předbíhali kluci, ještě jsem to bral. Byli většinou mladší. Když mě však začaly
předbíhat i holky, trošku mi to začalo vadit. A když mě začaly předbíhat i starší dámy, a pak se mi i nezadržitelně
vzdalovat, moje ješitnost dostávala pořádně zabrat. Vrcholem potupy pak pro mě bylo, když mě začaly dokonce
předbíhat i těžší váhové kategorie, které měly své rozsáhlé pozadí (dámy jistě odpustí) jako vrata do stodoly. Byl
jsem z toho najednou vedle. Touha s někým závodit mě úplně opustila. Už jsem se prostě jen snažil nějak to
klopýtat, a přitom nezakopnout.
Jsou to psychicky náročné chvíle. Když se občas ohlédnu za sebe, jen si v duchu říkám „přidám, ať mě
nedoběhnou“. Jaké to však překvapení, když je zanedlouho slyším funět za zády. Ani se proto raději nechci ohlížet.
Při předbíhání se jich snažím držet jako pijavice, ale většinou mi to vydrží jen krátkou chvíli a brzy je nechám být.
Jako jedinou výmluvu pro sebe mám skutečnost, že občas posílám nějaké ty fotky a drobné komentáře.
Vytahuji z kapsičky sluchátka a chystám se za běhu pustit mojí oblíbenou křesťanskou kapelu Skillet. Kupodivu mi
při běhu nic nespadlo, a ještě větším zázrakem je, že mi přesně tato muzika hned naskočila bez většího hledání.
Decibely mi dodávají energii, snažím se běžet do rytmu a zrychlit krok.
Jak si tak postupně klopýtám dolů, neklamně začínám pociťovat nepříjemné tlaky. Ano, je to tady. Potřebuji na
záchod, a to přímo na velkou. Kam se však schovat? Co jen mé oko dohlédne, je tu jen nekonečná rovina
s dlouhými výhledy. Na mě by asi žádný pěkný výhled nebyl. Začínám proto rychle pátrat, kam bych se mohl zašít.
Zvyšující tlak ve střevech mě pohání ke stále větší a větší rychlosti. Nic příjemného. Cítím, že produkt mého
trávícího traktu se dostává z poslední zatáčky do cílové rovinky a katastrofa je na spadnutí. Ohlížím se za sebe a
jejda. V dálce vidím nějakou pohybující se postavičku. Musím to rychle stihnout. Odbočuji proto z cesty do
malinké dolinky. Když si čupnu, tak mě naštěstí není moc vidět. Zato jde náramně slyšet moje úleva. Ještě že jsem
tady sám. Stihl jsem celý proces tak akorát. Vbíhám zpátky na škvárovou silnici, kde právě přibíhá mladá
závodnice. Překvapeně se dívá, kampak jsem se to zatoulal. Já se však jen blaženě usmívám. Ta náramná úleva
opravdu stála za to. Asi to zná každý.
Jenom si říkám, jak tuto krizovou situaci řeší závodníci při nějakých větších závodech třeba v ulicích velkých měst,
lemovaných špalíry skandujících diváků. No toto bych opravdu nikdy řešit nechtěl. Možná však existuje nějaká
finta, jak se těmto nepříjemným okamžikům vyhnout, kterou mi amatéři ještě neznáme.
Do cíle zbývají už jen čtyři kilometry, tak
to už snad nějak doklopýtám. Mám
pocit, že stále ještě jakžtakž běžím, ale
bolí to až hrůza. Najednou se ke mně
blíží, a suverénně mě ladným krokem
předbíhá, znatelně starší paní, skoro až
babička. Útěchou mi může být jen
skutečnost, že při pozdějším vyhlašování
výsledků tato dáma zvítězila v kategorii
žen nad 65 let. Nevím, jak to mám brát,
ale jdu na to z té lepší stránky.
Úplně nejhorší pak je, když se najednou
horská cesta stáčí na běžnou silnici a
poslední dva kilásky se běží na tvrdém
asfaltu. To bolí dvojnásob. V dálce už
vidím městečko Ólafsvík a výrazný bílý
kostel ve tvaru plachetnice. Krásná
stavba, ale taky krásně daleko. Počítám
každý krok a při pohledu vzad taky
počítám, kolik lidí by mě ještě mohlo
předběhnout. Kilometr před cílem běžím kolem odbočky do našeho tábořiště.
Odolávám pokušení na teplou sprchu a pokračuji v tomto utrpení.
To už nějak doklepu. A když pak v dálce vidím cílovou rovinku,
sbírám poslední zbytky sil, zrychluji svůj krok, aby byl před diváky
krásně ladný, jakože je to úplně v pohodě, a s úsměvem na tváři
vbíhám do cíle. Hurá, hurá, jsem tady, mám to za sebou.
S výsledným časem 2:49:17 jsem více než spokojený.
Dávám si několik energeťáků, usedám na zem, odpočívám
a sleduji, jestli ještě vůbec někdo další doběhne za mnou.
Kupodivu ano. A kupodivu samí výrazně mladší závodníci.
Starší, trénovaní borci už to mají šťastně za sebou.
Dokonce i dva mladší kluci, které mě včera v tábořišti na
tento závod navnadili, jsou výrazně za mnou. Beru to jako
malou útěchu. Aspoň něco.
Když jsem napočítal asi třicet běžců, kteří dobíhali ještě za
mnou, mohl jsem se spokojeně vzdálit. Neskončil jsem ani
zdaleka poslední.
Závod oficiálně končí po třech a půl hodinách, a pak dochází
k vyhlašování výsledků. Posedáváme venku na trávě v centru
městečka a užíváme si hřejivého sluníčka. Všechno je tu
v islandštině, které nerozumím ani slovo. A to ani těch pár
mezinárodních, jako například „telefon“ nebo „informace“.
První se řekne „simi“, druhé pak „uplysingar“. No kdo se
v tom má vyznat. Naštěstí docela pěkně funguje Google
překladač v reálném čase, tak jsem docela v obraze.
Největší odměnou pro všechny závodníky jsou nejen krásně barevné malované taštičky
s drobnými dárečky, ale hlavně zdarma vstup na místní koupaliště.
Báječné uvolnění ve čtyřicetistupňové vodě prostě nemá chybu. Zároveň jsme si pěkně
popovídali s dalšími závodníky, dvěma kluky a třemi pěknými holkami, všichni místní.
Cizinců tu asi moc nebylo, ale i tak, nebo možná právě proto, to bylo skvělé. Zážitek to
byl skvělý a radost z dokončení určitě ještě větší, než prožité útrapy.
Přesně jak praví pravdivá přísloví: „Lehce dosažené věci nemají moc velikou cenu“ a
„Zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl hodně silný“. A to tedy opravdu byl.
