Článek
Když se 2. března 2002 v pražské Lucerně rozdávali Čeští lvi, Babí léto mělo devět nominací. Seděl jsem tehdy v sále a měl jasno: kdyby bylo po mém, odneslo by si všech devět.
Mým bijákem roku 2001 bylo totiž právě Babí léto.
Nakonec získalo čtyři Lvy. Vlastimil Brodský za hlavní mužský herecký výkon, Stella Zázvorková za hlavní ženský, Jiří Hubač za scénář a Stanislav Zindulka za vedlejší mužskou roli.
A právě Zindulkovi jsem toho Lva přál asi nejvíc.
Jeho Eda je pro mě jednou z těch rolí, u kterých člověk nepotřebuje velká gesta, aby si je zapamatoval. Vedle Brodského Františka není jen přihrávačem. Je jeho parťákem a komplicem při všech těch malých útěcích před světem, který už pro dva staré chlapy připravil úplně jiný program.
Oni ho prostě odmítají přijmout.
O čase, který máme. A o tom, co s ním uděláme
Na Babím létě mám rád, že z Františka Hány nedělá roztomilého dědečka, kterému máme všechno odpustit jen proto, že je starý.
Jeho hra na kupce zámku, revizora nebo horolezce může být zábavná, ale pro jeho ženu Emílii už podstatně méně. Stella Zázvorková ji hraje tak, že její věčné starosti nejsou jen protiváhou Františkovy bezstarostnosti. Ona dobře ví, že někdo se o skutečný život postarat musí.
A mezi nimi je Eda.
Jiří Hubač napsal příběh lidí, kteří vědí, že času už mnoho nezbývá. Jen se každý z nich rozhodl naložit s tou informací jinak.
Možná právě proto mi Babí léto po pětadvaceti letech připadá bližší než v roce 2001. Tehdy jsem v něm viděl především skvěle napsaný a zahraný film. Dnes v něm mnohem víc vidím příběh o čase.
A o tom, co s ním uděláme, dokud ho máme.
Stanislav Zindulka a jedno moje „ne“
Se Stanislavem Zindulkou mám spojenou ještě jednu vzpomínku.
Osobně jsme se potkali a v určité chvíli se objevila možnost, že bych se mohl podílet na jeho pamětech. Odmítl jsem.
Dnes už samozřejmě nevím, jaká kniha by z toho vznikla. Možná dobrá, možná vůbec žádná. Ale patří to k rozhodnutím, ke kterým se člověk po letech občas vrátí a řekne si, že tentokrát mohl odpovědět jinak.
Později mě Stanislav Zindulka pozval na Řidiče slečny Daisy.
Ani to už jsme nestihli.
Právě podobné drobnosti mění s přibývajícími roky způsob, jakým Babí léto sleduji. Eda už pro mě není jen postava na plátně.
A potom přijde písnička. Ne náhodou
S Babím létem je spojený ještě jeden příběh, tentokrát hudební.
Ve stejném roce, kdy měl film premiéru, vyšlo Mekymu Žbirkovi Modrý album. Jednou z jeho nejvýraznějších skladeb byl duet Čo bolí, to prebolí, který nazpíval s Marthou.
A právě tady se oba příběhy potkaly.
Čo bolí, to prebolí posloužilo po dohodě producentů filmu a písně jako promo singl k Babímu létu. Nebyla to tedy skladba, kterou bych k filmu po pětadvaceti letech přilepil jen proto, že vznikla ve stejném roce. Film a píseň k sobě patřily už tehdy.
A spojení vlastně funguje i bez marketingové dohody. Peterajův text mluví o tom, že bolest časem přebolí, že člověk jde dál. Babí léto zase vypráví o lidech, kteří dobře vědí, že času nemají nekonečně mnoho, a každý se s tím vyrovnává po svém.
Za písní se navíc skrývá příběh, který by člověk při jejím poslechu asi netipoval.
Martha nebyla novou zpěvačkou, kterou by vydavatelství dlouho připravovalo na kariéru. Pracovala v kanceláři a sama sebe za zpěvačku dlouho ani nepovažovala. Přesto se ocitla ve studiu vedle jednoho z nejznámějších československých zpěváků.
Meky ji, jak později vzpomínala, prostě „hodil do vody“.
A ona plavala.
Z jednoho setkání nakonec nebyla jednorázová studiová epizoda. Martha se stala Žbirkovou dlouholetou pěveckou partnerkou a jejich spolupráce vydržela přibližně dvacet let.
A tak má Babí léto vedle Brodského, Zindulky, Zázvorkové a Hubačova scénáře také svou písničku.
Čo bolí, to prebolí.
Pětadvacet let
Babí léto vzniklo v době, kdy bylo Vlastimilu Brodskému osmdesát a Stanislavu Zindulkovi osmašedesát. Hráli dva muže, kteří si ještě chtějí něco užít, něco předstírat, někam utéct a hlavně se nenechat odsunout stranou.
Před pětadvaceti lety jsem seděl v Lucerně a přál Babímu létu devět Českých lvů.
Dnes bych mu žádné další ceny nepřidával.
Stačí mi, že po pětadvaceti letech pořád funguje. A že některé jeho věty, situace a postavy dnes čtu úplně jinak než tehdy.
Možná je to docela přesná definice filmu, který s člověkem zůstane.
A proč Příběhy hudby a filmu?
Tímhle článkem začínají Příběhy hudby a filmu Tomáše Kopečného na Médiu.
Nevznikly ale dnes.
Už nějakou dobu si na Facebooku píšu Příběhy mého Spotify. O písních, které mi ráno začnou hrát v hlavě, o deskách, ke kterým se vracím, o coververzích, interpretech a někdy prostě o tom, proč se mi určitá skladba připletla do života.
Vedle nich vznikla (Ne)rozmarná léta českého filmu. Tam se vracím k českým a slovenským filmům od devadesátých let po současnost, k hercům a tvůrcům, premiérám, výročím a věcem, které při běžném sledování filmu snadno utečou.
Tady se oba světy potkají.
Nechci přepisovat filmové databáze ani životopisy muzikantů. Zajímají mě spíš příběhy kolem nich. Proč právě tahle písnička skončila právě u tohoto filmu. Co se dělo při natáčení. Herec, kterého si pamatuju z jediné malé role. Deska, kterou jsem kdysi minul a objevil ji až po letech. A občas i moje vlastní vzpomínka, pokud k tématu opravdu patří.
Babí léto je pro začátek vlastně docela příhodné.
Je v něm film, který mám rád. Stanislav Zindulka, se kterým mám svůj nedokončený příběh. A Čo bolí, to prebolí, písnička, která se s filmem spojila už před pětadvaceti lety.
Takže vítejte.
Tohle jsou Příběhy hudby a filmu.
