Článek
Příběh tří dávných kamarádek, které se po šedesátce rozhodnou pořádně užívat života, má sympatický výchozí nápad. Jenže jednotlivé situace často postrádají logiku, některé zvraty působí vykonstruovaně a humor občas stojí spíš na přání autorek než na skutečně vystavěné komické situaci. Přesto jsem se až tak nenudil. A proč? Mohou za to představitelé hlavních rolí.
Největší radost mi udělala Dagmar Havlová. A možná právě proto, že jsem v ní na chvíli přestal vidět Dagmar Havlovou. Znovu se přede mnou objevila Dáša Veškrnová.
Ta rozpustilá, temperamentní herečka, kterou si pamatuji jako Danu z Holek z porcelánu, Vlastu z Dědictví aneb Kurvahošigutntag či Humplovu „novou kočku“, sekretářku Martinku ze skvělé Podskalského komedie Křtiny, k níž se dodnes rád vracím.
Havlová jako Meda konečně dostala příležitost ukázat divákům, že v ní z někdejší Dáši Veškrnové pořád něco zůstalo. A využila ji bezezbytku. V některých scénách jako by se na plátno vrátila její někdejší herecká lehkost, smysl pro nadsázku a schopnost být směšná, aniž by její postava ztratila lidskost.
Zajímavé je, že právě o takový návrat režisérka usilovala. V rozhovoru pro Český rozhlas Hana Hendrychová uvedla, že chtěla Havlové připomenout rozvernou polohu z Holek z porcelánu. Na podobě scénáře s herečkou dokonce spolupracovala.
Mám radost, že se ten záměr podařil. Ne proto, že bych chtěl vzpomínat na staré dobré časy, ale protože mi Bardotky připomněly něco podstatného: Dagmar Havlová je pořád Paní herečka. A český film by na to neměl zapomínat.
Úplně jiný případ byla Pavlína Pořízková. Zatímco Havlová mě přesvědčila herectvím, Pořízková mě odzbrojila téměř jeho absencí.
Po celou dobu jsem totiž neměl pocit, že sleduji Valerii. Viděl jsem Pavlínu Pořízkovou. Bezprostřední, veselou, věčně happy Američanku s českými kořeny, která překypuje šarmem a vrací se do prostředí, odkud kdysi odešla. A kupodivu mi to vůbec nevadilo.
Její Valerie přilétá z Ameriky a rozhýbe život svých kamarádek. Pořízková do ní vnáší tolik vlastní osobnosti, že hranice mezi herečkou a postavou téměř mizí. Nejde o velkou hereckou proměnu. Spíš o přirozené charisma, které kamera zachycuje bez velkého úsilí.
Přitom by bylo chybou představovat Pořízkovou jako modelku, která si před kamerou teprve zkouší herectví. Už v roce 1987 hrála ve filmu Anna, o dva roky později po boku Toma Sellecka v komedii Její alibi a objevila se také v Kusturicově Arizona Dream.
Bardotky jsou jejím prvním českým filmem, nikoli hereckým debutem. Možná právě proto mi její výkon připadal tak zvláštně osvěžující. Nesnažila se za každou cenu dokázat, jak velkou herečkou je. Prostě tam byla. A já ji rád sledoval.
Samostatnou kapitolou je Eva Holubová. Ve společnosti Havlové a Pořízkové mě však jako jediná z hlavní trojice nedokázala ničím překvapit.
Přitom patří k herečkám, které mi v minulosti připravily spoustu nezapomenutelných filmových okamžiků. Její učitelka z Pelíšků nebo Alena Márová z Pupenda jsou postavy, které si vybavím téměř okamžitě.
Právě proto mě mrzí, že v jejích novějších rolích stále častěji postrádám něco, co mě na ní kdysi tolik bavilo. Moment překvapení.
V Bardotkách na mě její Iva působila jako další variace projevu, který už od Holubové dobře znám. Podobný rytmus, podobná ironie, podobné komické prostředky. Netvrdím, že hraje špatně. Jen mám čím dál silnější pocit, že mě její herectví přestává překvapovat.
Je to samozřejmě osobní divácký soud. Někdo jiný může právě v její známé poloze nacházet to, kvůli čemu ji má rád. Já tentokrát hledal něco navíc. A nenašel jsem to.
O to větší radost jsem měl z Lukáše Příkazského, kterého považuji za jeden z nejvýraznějších komediálních talentů mezi herci jeho generace. Dokáže zaplnit obraz i v malé roli. Má v sobě živelnost, která nepotřebuje dlouhé dialogy ani složitě vystavěnou scénu.
V něčem mi připomíná Jana Dolanského. Vzpomínám si na Dolanského v Sametových vrazích. I v postavě bezcitného Ludvíka Křížka měl v očích zvláštní čertíky. Mohlo by se zdát, že taková rozpustilost vážnou roli oslabuje. Jenže mně připadala ještě děsivější. Jako by postava nacházela v bezpáteřnosti vlastní potěšení.
Podobnou schopnost vidím u Příkazského. Stačí si připomenout jeho redaktora Emila Zajíčka ze seriálu Volha. Ideologicky zaslepený kariérista by mohl být jen směšnou a politováníhodnou figurkou. Příkazský mu ale dodal takovou energii, že mě bavilo sledovat každou jeho scénu.
Zcela opačný pocit jsem měl v Bardotkách z Hynka Čermáka. Jeho hereckou cestu sleduji dlouho. Pamatuji si ho ještě z divadelního prostředí, kdy jsem v něm viděl obrovský talent. A čas ukázal, že jsem se nemýlil.
Čermák se stal jednou z výrazných osobností českého filmu a televize. Jeho síla podle mě spočívá především v rolích, které vyžadují autoritu, napětí, tvrdost nebo vnitřní neklid. Příkladem budiž jeho Káčko v Gangster Ka, Kuneš v Raplovi nebo ztvárnění Ivana Roubala v minisérii Případ Roubal.
Jakmile se však Čermák ocitne v komediálním žánru, jeho svébytné herectví na mě většinou přestává fungovat. Asi nejvíce je to vidět v obou Aristokratkách.
Abych nebyl vůči Hynkovi, kterého si vážím, tak příkrý, najdou se i výjimky. Třeba jeho Vlček ve Vinařích nebo Milan v Až po uši jsou postavy skrz naskrz komediální.
Nic z toho, co mě bavilo na Milanovi a Vlčkovi, jsem však v Čermákově výkonu v Bardotkách nenašel. Jako by se z jeho projevu vytratila lehkost a překvapení, které komedie potřebuje.
Bardotky nejsou komedie, na kterou bych vzpomínal kvůli promyšlenému scénáři. Na to má příliš mnoho slabých míst. Ale připomněly mi, proč mě baví sledovat herce.
Dagmar Havlová mě potěšila návratem ke komediálnímu temperamentu, který jsem na ní měl vždycky rád. Pavlína Pořízková mě odzbrojila svou přirozeností. Lukáš Příkazský znovu potvrdil, že i menší prostor může patřit výrazné osobnosti.
Eva Holubová a Hynek Čermák ve mně naopak vyvolali otázku, proč mě někteří herci v určitých etapách své kariéry přestávají překvapovat.
A možná je to nakonec největší hodnota Bardotek. Přiměly mě přemýšlet o hercích, které znám z desítek jiných rolí. O jejich proměnách, možnostech a o té těžko popsatelné jiskře, díky níž někdy zapomeneme i na nedostatky filmu. Protože dobrý scénář je pro film požehnáním. Ale když schází, občas ho dokáže alespoň na chvíli zachránit dobrý herec.
