Článek
Fascinaci filmových odborníků jeho „sociál horory“, jak já s oblibou říkám bijákům, které Sláma nabízel a vlastně dodnes nabízí, jsem nikdy nesdílel. Přesto jsem časem musel uznat, že dokáže natočit něco, před čím smeknu.
Dobrou příležitost ohlédnout se za „naším“ poněkud komplikovaným vztahem mi dává pětadvacáté výročí premiéry Divokých včel.
Za mým prvním setkáním s tvorbou Bohdana Slámy se musíme vrátit čtyři roky před Divoké včely. Psal se rok 1997, kdy jsem v pražském Biu Oko viděl jeho absolventský film Akáty bílé. A byla to katastrofa.
Mít před těmi skoro třiceti lety hlasovací právo do Českého lva a existovat v něm kategorie Nejhorší film, měl bych v Akátech bílých jasného vítěze. A nebyl by to jen mladický rozmar. Kdybych dostal možnost vybrat třiatřicet nejhorších českých filmů od vzniku ČR, byly by Slámovy Akáty bílédozajista v první polovině pořadí.
A když jsme u těch Akátů bílých. Dodnes si vybavuji kamarádku z Opavy, která Slámu osobně znala. Když jsem jí vyprávěl o svém zážitku, reagovala přibližně slovy: „Chlapče, ses mě měl zeptat. Bych ti řekla, že na to nemáš chodit.“ No, měl jsem se zeptat.
O čtyři roky později uvedl Sláma dnes jubilující Divoké včely. Film, který měl premiéru 8. listopadu 2001 a který Slámovi otevřel cestu k mezinárodnímu uznání. Mně ale cestu k jeho tvorbě neotevřel.
I po čtvrtstoletí mám před očima některé výjevy z filmu, které jde jen těžko zapomenout. Pavel Liška a jeho Michael Jackson či před kamerou naprosto nahý Jaroslav Dušek. Abych nebyl vůči Divokým včelám jen kritický, měly i svá pozitiva. Například postavu Káji v podání neherce Zdeňka Raušera, který bohužel zemřel velmi mladý. A především Zuzanu Kronerovou. Herečku, která je dodnes jednou z nejvýraznějších osobností (Ne)rozmarných let českého filmu. Tedy po roce 1993. Právě Slámovi přičítám velkou zásluhu na tom, že se její jméno dostalo do širšího povědomí českých filmových diváků. Samotný film mě ovšem nepřesvědčil. Ale pořád jsem věřil, že naše cesty se jednou střetnou.
A stalo se! Stalo se tak v roce 2005 s filmem Štěstí. Ano, sice jde o další „sociál horor“. Zase tu máme biják plný lidí, kterým se nedaří, komplikovaných vztahů, bolesti a hledání něčeho, co by jim alespoň na chvíli dovolilo normálně žít.
A protože jsem nikdy neměl potřebu předstírat, že se mi něco líbí jen proto, že to sbírá ceny, ale stejně tak jsem nechtěl přehlížet kvalitu jen proto, že mi režisérův způsob vyprávění není blízký, kdybych hlasoval o Českých lvech, přiznal bych Štěstíhned tři prvenství. Bohdanu Slámovi za scénář a Tatianě Vilhelmové (dnes Dykové) a Pavlu Liškovi za herecké výkony.
V případě Venkovského učitele z roku 2008 se stalo něco, co bych po předchozích zkušenostech příliš nečekal. V hlasování o filmových cenách bych byl štědřejší, než ve skutečnosti byli tehdejší členové České filmové a televizní akademie (ČFTA). Nebál bych se totiž Venkovského učitele označit za tehdy nejlepší film roku. Ne proto, že bych náhle propadl Slámově poetice. Prostě jsem viděl film, ve kterém jsem ve srovnání s tehdejší konkurencí nacházel jen minimum slabin. Akademici za rok 2008 přiznali Venkovskému učiteli dva České lvy, za scénář a hlavní ženský herecký výkon. Já bych k nim přidal ještě cenu za nejlepší film a režii Bohdana Slámy. Zuzana Bydžovská by můj hlas za hlavní ženský herecký výkon získala také.
Opakem Venkovského učitele pak byla Čtyři slunce z roku 2012. Jestli se ptáte proč, tak proto, že Čtyři slunce jsou biják, který mi připomněl, proč se Slámovou tvorbou tak často zápasím.
Jiří Mádl, Aňa Geislerová, Jaroslav Plesl, herci, kteří dlouhodobě patří mezi mé oblíbence. Do Čtyř sluncí jsem byl jakžtakž schopen se smířit i s herectvím Karla Rodena. Ale jeho postava s až bizarní posedlostí kontrolou stolice rozbořila veškeré mýty o tom, že Roden je s uvěřitelností sobě vlastní schopen zahrát cokoliv. Není. Všichni zmínění jako by se Slámovi ve Čtyřech sluncích utrhli z řetězu.
Ale i tak bych při hlasování o Českých lvech dokázal do své nejlepší pětice zařadit pět počinů – kostýmy Ivany Raškové, výtvarný počin Jana Vlasáka, střih Jana Daňhela a herecké výkony Kláry Melíškové a Ani Geislerové.
Doslova svěžím vánkem je oproti Čtyřem sluncím Bába z ledu z roku 2017. Vlastně až tímhle bijákem mě Sláma přesvědčil, že má co říct i mně.
V Bábě z ledu totiž precizně vystavěl charaktery hlavních postav a vnitřní rodinná dramata. Pozoruhodný je Slámův apel na neochotu dětí přijmout, že starší generace má právo na vlastní rozhodnutí, vlastní život a vlastní štěstí.
Tohle téma je mi osobně blízké. Se svými rodiči jsem měl vždy vztah založený na vzájemném respektu. Neznamenalo to, že jsme spolu museli ve všem souhlasit. Dokázali jsme si říct své, někdy se i navzájem poslat do patřičných mezí. A platilo to oběma směry. Aniž by se tím ztratila vzájemná úcta. Možná právě proto mě vztahy v Bábě z ledu tolik zasáhly. Respekt totiž neznamená souhlas za každou cenu. Znamená také schopnost přijmout, že člověk, kterého máme rádi, může chtít žít jinak, než bychom si představovali.
V hodnocení filmu se dá říct, že jsem se docela shodl s vkusem členů ČFTA. Ti přiznali Bábě z ledu patnáct nominací a z toho šest Českých lvů. Já bych filmu přiznal jedenáct umístění v nejlepší pětici a z nich čtyři prvenství: za nejlepší film, režii a ženské herecké výkony v hlavní i vedlejší roli (Zuzana Kronerová a Tatiana Vilhelmová).
S výjimkou Čtyř sluncí začal Sláma Venkovským učitelem své bijáky posouvat vždy o úroveň výše. Prozatímním vrcholem je Krajina ve stínu, do kin uvedená před šesti lety.
Za mě je Krajina ve stínu vítězstvím ryzí filmařiny. To znamená, že její kvalita nespočívá až tak v hereckých výkonech, skvělé režii či dokonalém scénáři. Myslím, že jména, která by za moji maličkost na hlasovacích lístcích Českého lva za rok 2020 byla na prvních místech, mluví sama za sebe – Zuzana Krejsková (kostýmy), Jan „Plejna“ Novotný (výtvarný počin), Marek Poledna (zvuk), Jan Daňhel (střih), Diviš Marek (kamera). K nim bych na první místa zařadil ještě Csongora Kassaie a Magdalenu Borovou (za vedlejší mužskou, respektive hlavní ženskou roli).
Sedm prvenství, z nichž pět patřilo lidem, o kterých se při běžném povídání o filmu mluví zoufale málo. Přitom bez práce těchto profesí ani sebelepší režisér velký film nenatočí.
A protože film netvoří jen jména z plakátů, chtěl bych se v (Ne)rozmarných létech českého filmu věnovat právě příběhům kameramanů, střihačů, zvukařů, filmových výtvarníků a kostymérů.
V roce 2024 uvedl Sláma do kin hned dva filmy. Sucho a Konec světa. A tím také začnu. Konec světa nepovažuji za špatný film. Jen vedle Venkovského učitele, Báby z ledu nebo Krajiny ve stínu stojí o úroveň níž. Kdybych hlasoval o Českých lvech za rok 2024, Konec světa byste mezi mými nominacemi hledali marně. Přesto mi z něj jeden výkon zůstal v paměti. Zuzana Mauréry.
A pak je tu Sucho. Jestli mě Bohdan Sláma některým filmem skutečně překvapil, bylo to právě tímhle. Nejsem zrovna příznivcem ekologických témat ve filmu. A vlastně ani nejrůznějších apelů, které na mě tvůrci někdy tlačí tak vehementně, až mám chuť odejít z kina. Jenže Sucho je jiné.
Ekologický apel je v něm tak umně schovaný, a přitom všudypřítomný, že mi vůbec nevadí. Není přilepený k příběhu jako poučení na konci školní hodiny. Vyrůstá z postav, jejich rozhodnutí a vztahů. A právě tady mě Bohdan Sláma přiměl s hrdostí říct, že je „PAN scénárista“.
Sucho by za mě v Českém lvu bralo hned čtyři hlavní ceny: Bohdan Sláma za režii i scénář, Bolek Polívka za vedlejší mužský výkon a Magdalena Borová za hlavní ženský výkon.
Když přemýšlím, za co si Bohdana Slámy skutečně vážím, vracím se k jeho práci s herci. Ale ono je v tom ještě něco víc. Sláma totiž dokáže herecký talent nejen vést, ale také rozpoznat a dát mu prostor.
Už jsem zmínil Zuzanu Kronerovou. Pro české filmové publikum ji výrazně zviditelnil právě prostřednictvím Divokých včel. O šestnáct let později jí v Bábě z ledu svěřil roli, za kterou jsem ji ve svém hodnocení označil za nejlepší herečku roku.
A pak je tu Magdalena Borová. Herečka, jejíž talent mohli diváci pražského Národního divadla obdivovat dávno předtím, než dostala skutečně výraznou filmovou příležitost. Přiznám se, že mě dodnes trochu udivuje, jak dlouho českému filmu trvalo, než si jí naplno všiml.
Až Sláma jí v Krajině ve stínu svěřil roli, která ukázala, jak mimořádnou herečku máme. A v Suchu? Tam byla jednoduše jedinečná.
Režisér, kterého nemusím. Filmař, kterého respektuji. Po bezmála třiceti letech je můj vztah k Bohdanu Slámovi pořád trochu komplikovaný. Jeho „sociál horory“ mě dokážou unavit, podráždit nebo odradit. K některým filmům se vracet nechci. Jenže vedle nich stojí Venkovský učitel, Bába z ledu, Krajina ve stínu nebo Sucho. Filmy, které jsem dokázal ocenit nejvyššími známkami, přestože mi režisérův svět nikdy úplně nepřirostl k srdci.
A především tu zůstávají herecké výkony a filmařské počiny, které bych bez Slámy možná nikdy nepoznal. Nemusím milovat jeho filmy, abych mu přiznal zásluhy o českou kinematografii.
Když si dnes připomínám pětadvacet let od premiéry Divokých včel, vlastně se trochu usmívám. Tenkrát jsem pořád nechápal, co na Slámovi všichni vidí. Dnes už tomu rozumím mnohem lépe. Jen jsem mu pořád tak docela nepřišel na chuť.
