Článek
Nad Bojovníkem přemýšlím už nějakou dobu. A přiznám se, že se mi hodnotí zatraceně těžko. Nejspíš proto, že jsem od něj čekal mnohem víc, než jsem nakonec dostal.
Tomášové Dianiška a Dušička spolu s Vojtěchem Fričem stvořili příběh chlapa, který vlastní nabubřelostí a chybami přišel o všechno, na čem mu záleželo. O ženu, kterou miloval. O dceru, k níž si jen horko těžko hledá cestu zpátky. A nakonec i o kariéru, která byla podstatnou součástí jeho života.
Sportovní terminologií řečeno, nastupovali do zápasu, ve kterém měli všechny trumfy. A přesto odešli poražení.
Nejsem fanouškem bojových sportů. Nikdy jsem nebyl. A že se Bojovník odehrává v prostředí MMA, mi vůbec nevadí.
V mnoha komentářích čtu „sportovní drama“. Sport je v Bojovníkovi jen kulisa, která divákovi pomáhá pochopit, co se odehrává v člověku, který se odmítá podvolit tomu, co mu osud nadělil. Bojovník je příběhem o rozpadajících se vztazích, ztracené důvěře a pokusech napravit vlastní minulost.
Vojtěch Frič je zkušený producent. Jeho love.frame má za sebou řadu projektů a já nemám důvod zpochybňovat, že své práci rozumí. Jenže produkovat film a režírovat ho jsou dvě různé disciplíny.
A Tomáš Dianiška? O jeho divadelním talentu se přít nechci. Naopak. Dokážu přijmout, že je výborným dramatikem a divadelním režisérem. Jenže už jeho filmová prvotina Lítá v tom mě nepřesvědčila, že se stejnou jistotou zvládá také filmové vyprávění. A Bojovník můj názor nezměnil.
Abych ale všechno nesváděl jen na režii. Bojovník je především nešťastnou tvůrčí kombinací. Scénář režii nijak zvlášť nepomáhá a režie zase nedokáže zamaskovat jeho slabiny.
Film se opakovaně pouští do situací, ze kterých by šlo vytěžit mnohem víc. Jenže místo toho, aby se zastavil u postav a nechal jejich vztahy skutečně rozvinout, žene se dál. K dalšímu konfliktu, další dramatické situaci, dalšímu zápasu.
A já si při tom všem říkal: Proč tak spěcháte? Vždyť to nejzajímavější máte přímo před sebou.
Podobné výhrady jsem našel také u filmových kritiků Věry Míškové a Pavla Sladkého. Oba se ve svých recenzích různou měrou dotýkají slabin scénáře a nedostatečně rozvinutých vztahů mezi postavami. A přestože se v hodnocení některých stránek filmu rozcházejí, v jednom se s nimi potkávám. Bojovník měl na víc.
Možná je mé hodnocení Bojovníka příkřejší právě proto, že jsem od toho bijáku čekal víc. Při pohledu na jeho obsazení a námět jsem totiž viděl film, který by se mohl výrazně prosadit při příštím udílení Českých lvů. Místo toho jsem dostal snímek, jehož nejsilnější stránky jako by vznikaly navzdory scénáři.
Představitelem Pavla „Hoffa“ Hoffmeistera je slovenský herec Milan Ondrík, který je, rád to přiznávám, moje herecká slabost. Ten chlap mě dokáže dostat prakticky v čemkoliv. A Bojovník není výjimkou.
Někdy mám dokonce pocit, že Ondrík ani nemusí hrát konkrétní postavu. Stačí, když je před kamerou sám sebou. Samozřejmě to trochu přeháním, ale kdo ho zná z filmů Nech je svetlo, Otec nebo Miki, nejspíš pochopí, co tím myslím.
Jeho Hoff je člověk, se kterým bych v reálném životě nejspíš na pivo nezašel. Sebestředný, tvrdohlavý, přesvědčený, že má na všechno odpověď. A přitom si nedokáže poradit ani s vlastním životem.
Ondrík ho ale dokáže zahrát tak, že mu rozumím. Neomlouvám ho, nefandím každému jeho rozhodnutí, ale rozumím mu. To je podle mě známka opravdu velkého herectví.
Když jsem si po zhlédnutí Bojovníka pročítal recenze, zajímalo mě, kolik prostoru se v nich dostalo Martinu Fingerovi. Přiznávám, jsem mile překvapen. Čekal jsem to horší. Někteří mu věnují více prostoru než ostatní, ale ve valné většině se shodnou na tom, že Finger je důkazem kvalitního obsazení vedlejších rolí.
Ale mně to na Martina Fingera pořád připadá málo. Podle mě patří k absolutní špičce současného českého herectví. A jestli někdy potřebujete důkaz, že dobrý herec nemusí mít hlavní roli, aby na sebe upozornil, podívejte se právě na něj.
V Bojovníkovi hraje trenéra Davida. A hraje ho s takovou samozřejmostí, že si chvílemi ani neuvědomujete, jak přesně má svou postavu vystavěnou.
Žádné zbytečné předvádění. Žádná snaha přetáhnout pozornost na sebe. A přesto si ho pamatuji možná víc než řadu postav, které dostaly podstatně větší prostor.
Finger v Bojovníkovi jen dokazuje, kolik toho dokáže vynikající herec vytěžit i z role, které scénář nedopřál tolik prostoru, kolik by si zasloužila.
A dostáváme se k tomu, co mě na Bojovníkovi potěšilo úplně nejvíc. Kdyby se mě někdo před projekcí zeptal, čí herecký výkon mě nejspíš dostane, bez váhání bych odpověděl: Milana Ondríka.
Jenže tentokrát bych se spletl. Protože pro mě je skutečným hereckým diamantem Bojovníka Ema Klangová Businská.
O ní už nějakou dobu tvrdím, že v ní dřímá obrovský talent. A jsem rád, že konečně dostala příležitost ukázat ho v opravdu výrazné dramatické roli.
Její postava Hoffovy dcery není jednoduchá. Nese si v sobě zklamání z otce, který ji opakovaně připravoval o důvěru, a současně se musí vyrovnávat s tím, že ho přes všechno, co se stalo, nedokáže ze svého života úplně vymazat. A Ema to zvládá způsobem, který mě nechal s otevřenou pusou.
Přitom nemám pocit, že by se snažila předvést velký herecký výkon. Prostě tam je. Se vším vztekem, bolestí a nejistotou své postavy. V některých okamžicích mi dokonce připadalo, že je herecky o krok před samotným filmem.
A tak se omlouvám Milanu Ondríkovi, kterého mám nesmírně rád, i Martinu Fingerovi, jehož herectví obdivuji.
Pro mě Bojovníka vyhrála Ema Klangová Businská. Na celé čáře. Ta holka je opravdu talent. Nebojím se říct, boží talent.
