Článek
Přiznávám, že jsem měl poměrně vysoká očekávání. Morriconeho hudbu poslouchám dlouhé roky a některé jeho skladby patří k mým vůbec nejoblíbenějším filmovým melodiím. A přestože jsem věděl, na co se těším, odcházel jsem s pocitem, že jsem dostal ještě něco navíc.
Ennio Morricone zemřel v červenci 2020. Jeho hudba ale žije dál. A není to jen otřepaná fráze, kterou obvykle používáme při vzpomínkách na slavné umělce.
Důkazem byl právě středeční večer, který se stal pokračováním jednoho mimořádného hudebního příběhu. Na pódiu pražského O₂ universa se představil The City of Prague Philharmonic Orchestra, velký pěvecký sbor a sólisté, z nichž někteří měli k samotnému Morriconemu mnohem blíž než jen prostřednictvím jeho notových zápisů. Dirigentské taktovky se ujal skladatelův syn Andrea Morricone.
A právě orchestr si zaslouží obrovské uznání. Morriconeho skladby totiž nejsou jen krásné melodie. Jejich síla spočívá i v drobných detailech, v nástrojích, které se postupně přidávají, v kontrastech mezi téměř neslyšitelnými pasážemi a mohutným zvukem celého tělesa. Když se navíc k orchestru přidá sbor nebo sólový hlas, dostává tahle hudba úplně jiný rozměr.
Teď se musím k něčemu přiznat. Ve znalostech dějin evropské i světové kinematografie mám obrovské mezery. To se ostatně v plné nahotě ukázalo i při středečním koncertě.
Jedna z těch mezer má dokonce jméno. Bio Ráj. Film Giuseppe Tornatoreho z roku 1988, v němž jednu z hlavních rolí ztvárnil Philippe Noiret, jsem totiž nikdy neviděl. Ano, vím. Ostuda.
Jenže co je možná ještě překvapivější, přestože mám Morriconeho tvorbu poměrně dobře naposlouchanou, neznal jsem ani hudbu z tohoto snímku. A právě pasáž věnovanou hudbě z Bia Ráj, kterou Ennio Morricone zkomponoval společně se svým synem Andreou, považuji za jeden z vrcholů večera.
Byla v ní zvláštní něha. Nostalgie. Smutek, který ale nepůsobil beznadějně. A také něco, co se mi těžko popisuje. Jako by ta hudba vyprávěla o vzpomínkách, které ani nemusí být vaše, a přesto jim rozumíte. Pro mě to bylo jednoznačně největší překvapení večera.
A vlastně i malé připomenutí, proč má smysl chodit na koncerty. Můžete mít oblíbeného skladatele naposlouchaného sebevíc, ale pořád vás dokáže něčím překvapit.
Dalším z vrcholů večera byl pěvecký výkon Vittoriana De Amicis, která doprovodila skladbu Jill's Theme. Jednu z nejslavnějších melodií Ennia Morriconeho, jednu z nejkrásnějších filmových melodií vůbec. A samozřejmě jeden ze symbolů legendárního westernu Sergia Leoneho Tenkrát na Západě.
Vittoriana De Amicis mě nezaujala jen svým zpěvem, ale také půvabem. Přiznávám bez mučení, že jsem na ní mohl nechat oči. Její hlas se nesl nad orchestrem s takovou lehkostí, jistotou a emocionální silou, že mi ještě dnes, když si na ten okamžik vzpomenu, běhá mráz po zádech.
De Amicis navíc není žádnou náhodnou interpretkou Morriconeho hudby. Vystupovala už na koncertních turné samotného skladatele. Patří tedy k lidem, kteří jeho hudební svět poznali z bezprostřední blízkosti. Možná i proto její vystoupení působilo tak přirozeně. Když se její hlas spojil s nádhernou melodií Jill's Theme a zvukem celého orchestru, vznikl okamžik, na který budu ještě dlouho vzpomínat.
Kdo mě trochu zná, ví, že srovnatelnou slabost, jakou mám pro Ennia Morriconeho, mám i pro legendu francouzského filmu Jeana-Paula Belmonda. A především pro biják, ve kterém se tihle dva svým způsobem potkali – Le Professionnel, u nás známý jednoduše jako Profesionál.
Je to jeden z filmů, ke kterým se vracím znovu a znovu. Nejen kvůli Belmondovi, jeho charismatu a nezaměnitelnému herectví. Stejně silný vztah mám k hudbě, která ho provází. Především ke dvěma skladbám Ennia Morriconeho. Chi Mai a Le Vent, Le Cri.
Obě patří k nejstreamovanějším Morriconeho skladbám na mém Spotify. A to není všechno. Chi Mai mě provází prakticky každý den i mimo Spotify. Už dlouhé roky ji totiž společně s Čajovnou Radima Hladíka střídám jako vyzvánění telefonu a budík. Jedna mě probouzí do nového dne, druhá mi připomíná, že se mi někdo snaží dovolat. A občas si jejich role vyměním.
Možná právě proto jsem se na Chi Mai těšil ze všech skladeb nejvíc. Jenže když se její první tóny rozezněly pražským O₂ universem, stalo se něco, na co jsem nebyl úplně připravený.
Hlavou mi začaly probíhat vzpomínky. Nejdřív se vrátilo září 2021. Byl jsem tehdy na dovolené v Itálii a na YouTube sledoval státní rozloučení s Jeanem-Paulem Belmondem v pařížské Invalidovně.
Dodnes mám před očima smuteční průvod, který doprovázela právě Chi Mai. Melodie, kterou jsem měl tolikrát spojenou s filmovým příběhem, najednou zněla při skutečném loučení. S člověkem, jehož filmy mě provázely velkou část života. Na ten okamžik nikdy nezapomenu.
Jenže se mi nevracela pouze minulost. Do těch několika minut se najednou vešla i moje současnost. A vzpomínka na někoho, o koho jsem letos přišel. Ne proto, že by odešel z tohoto světa. Jen odešel z mého života. A přesto v něm svým způsobem pořád zůstává.
Stejně jako nedokážu vymazat z paměti obraz Belmondova posledního rozloučení, nedokážu z ní vytěsnit ani člověka, který pro mě tolik znamenal. A možná ani nechci.
Nevím, kolik podobných příběhů se ten večer odehrávalo v hlavách ostatních posluchačů. Já měl v té své hned několik. A všechny se najednou propojily prostřednictvím jediné melodie.
Seděl jsem v O₂ universu, poslouchal orchestr a prožíval své opravdové sedmé nebe. Jenže tentokrát v něm nebyla pouze radost z nádherné hudby. Bylo v něm i trochu smutku. Ten večer mi Morricone připomněl, že některé melodie zůstávají. Stejně jako někteří lidé. I když už je nemáme vedle sebe.
Po Chi Mai a hudbě z Bia Ráj přišly ještě přídavky. Velké finále pak patřilo skladbě On Earth as It Is in Heaven z filmu Mise. Morriconeho hudba v ní znovu ukázala svou mimořádnou schopnost spojovat orchestr, lidské hlasy a emoce do jediného celku.
Byla to důstojná tečka za večerem, který mi znovu připomněl, proč považuji Ennia Morriconeho za hudebního Boha.
