Článek
V roce 2008 se na koncertní pódia vrátil třiasedmdesátiletý muž v elegantním obleku a klobouku. Patnáct let nevyjel na turné, část života strávil v buddhistickém klášteře a navíc zjistil, že přišel o značnou část svých úspor. Teď se vracel. Zčásti proto, že potřeboval peníze. Jmenoval se Leonard Cohen.
A to, co mohlo být jen nedobrovolným návratem stárnoucího muzikanta, se proměnilo v jednu z nejúspěšnějších etap jeho kariéry. Cohen znovu vyprodával koncertní sály, získával nadšené recenze a vystupoval s energií, kterou by mu mohli závidět mnohem mladší kolegové.
Možná právě v tom spočívá výjimečnost jeho životního příběhu, který se definitivně uzavřel 7. listopadu před deseti lety.
Leonard Cohen rozhodně nebyl člověkem, kterému všechno vycházelo napoprvé. Jeho největší chvíle často přicházely až napodruhé. Někdy dokonce mnohem později.
Když v roce 1967 vydal své první album Songs of Leonard Cohen, bylo mu třiatřicet let. V době, kdy populární hudbě vládly dvacetileté hvězdy, byl tak trochu zvláštním úkazem.
Přitom už měl za sebou několik básnických sbírek a dva romány. Část života prožil na řeckém ostrově Hydra, kde psal a hledal inspiraci.
K hudbě mu pomohla americká zpěvačka Judy Collins. V roce 1966 natočila jeho skladbu Suzanne a představila ji širšímu publiku. Jenže Cohen se vystupování před lidmi obával.
Když ho Collins v roce 1967 přivedla na pódium při benefičním koncertě v New Yorku, přemohla ho tréma natolik, že Suzanne nedokázal dokončit. Odešel z pódia.
V dopise adresovaném Marianne Ihlen, který se dochoval a později objevil v aukci Christie’s, popsal své selhání s odzbrojující upřímností. Kytara se mu rozladila, hlas ho neposlouchal a on se publiku omluvil.
Collins ho ale přesvědčila, aby se vrátil. A muž, který před chvílí nedokázal dokončit jedinou píseň, se odhodlal pokračovat. O jedenačtyřicet let později se tentýž člověk vrátí na světová pódia jako hudební legenda.
Cohenovy skladby často vycházely ze skutečných vztahů. Suzanne inspirovala Suzanne Verdal, kterou znal z Montrealu. Jejich setkávání se proměnila v píseň, kterou si posluchači dodnes vykládají jako milostné vyznání, přestože skutečnost byla složitější.
Norku Marianne Ihlen poznal na řecké Hydře. Jejich vztah byl intenzivní, ale ne jednoduchý. Cohen často cestoval a věnoval se psaní, Marianne se starala také o svého syna Axela.
Zůstala po nich skladba So Long, Marianne. A také pouto, které nezmizelo ani po jejich rozchodu.
V létě 2016 se Cohen dozvěděl, že Marianne umírá. Poslal jí krátký e-mail, v němž psal, že je jen kousek za ní, tak blízko, že by ji mohl vzít za ruku. Připomněl jí, že nikdy nezapomněl na její lásku a krásu.
Její přítel Jan Christian Mollestad jí zprávu přečetl. Marianne podle jeho svědectví zvedla ruku, když uslyšela, že Cohen je dost blízko, aby se jí mohl dotknout.
Krátce nato zemřela. Cohen ji následoval o něco více než tři měsíce později.
Někdy jsou skutečné životní příběhy silnější než ty, které si dokážeme vymyslet.
Jestli některá Cohenova skladba vystihuje jeho schopnost dočkat se pozdního uznání, pak je to Hallelujah.
Dnes ji zná téměř každý. Když ale v roce 1984 vyšla na albu Various Positions, žádná velká senzace se nekonala. Americká pobočka vydavatelství Columbia dokonce album původně odmítla vydat.
Cohen na písni pracoval několik let. Přepisoval sloky, hledal správná slova a propojoval biblické obrazy s velmi lidskými zkušenostmi.
Její další život změnili jiní interpreti. John Cale natočil vlastní verzi, která ovlivnila Jeffa Buckleyho. Ten v roce 1994 vydal interpretaci, která se postupně stala jednou z nejslavnějších podob skladby. Následovaly desítky dalších hlasů a aranžmá.
A tady si dovolím malou osobní odbočku. Leonard Cohen nikdy nepatřil mezi mé nejposlouchanější interprety.
Přesto mám Hallelujah na 86. místě své historické stovky nejposlouchanějších skladeb na Spotify. S 265 přehráními. Jen ji nezpívá Cohen, ale Alexandra Burke, která s ní v roce 2008 zvítězila v britské soutěži The X Factor.
Někdo dává přednost Cohenovu originálu, jiný Jeffu Buckleymu. Já se nejraději vracím právě k Alexandře Burke. A fascinuje mě, že jeden autor dokázal napsat píseň, kterou si tolik různých interpretů přetvořilo k vlastnímu obrazu.
Cohenův život ale nebyl jen o hudbě a milostných příbězích. Dlouhá léta se potýkal s depresemi a hledal odpovědi také v duchovním životě.
Vyrůstal v židovské rodině, ale přitahoval ho rovněž zenový buddhismus. V devadesátých letech odešel do zenového centra Mount Baldy v Kalifornii, kde meditoval a žil podle přísného denního režimu. V roce 1996 byl vysvěcen na zenového mnicha.
Později se vrátil k hudbě. A když zjistil, že z jeho úspor zmizely miliony dolarů, musel přemýšlet, jak dál.
Následoval soudní spor s bývalou manažerkou Kelley Lynch. Cohen sice uspěl, ale přiznané peníze se mu nepodařilo získat zpět.
V roce 2008 proto znovu vyrazil na turné. Bylo mu třiasedmdesát let. Patnáct let neabsolvoval koncertní turné. A začalo se dít něco mimořádného.
Jeho koncerty získávaly nadšené ohlasy. Na pódiu působil elegantně, soustředěně a překvapivě živě. S hlubokým hlasem, který s přibývajícími lety získával další odstíny, dokázal proměnit i známé písně v nové zážitky.
Koncertoval až do roku 2013. A pokračoval také v nahrávání. V roce 2012 vydal Old Ideas, o dva roky později Popular Problems. Obě alba potvrdila, že Cohen rozhodně nežil jen ze své dávné slávy. Ve věku, kdy se od hudebníků často očekává už jen bilancování, měl stále co říct.
Dne 21. října 2016 vyšlo album You Want It Darker. Cohenovi bylo dvaaosmdesát let. Kvůli zdravotním problémům už nemohl pracovat tak jako dřív, a tak nahrával převážně doma. Na dokončení alba se významně podílel jeho syn Adam.
V titulní skladbě zaznívá hebrejské slovo Hineni. Znamená „Tady jsem.“ V biblickém kontextu jde o odpověď člověka připraveného vyslyšet volání. V Cohenově podání získává velmi osobní rozměr. Potkává se v něm víra, pochybnost, únava i smíření.
Sedmnáct dní po vydání alba Leonard Cohen zemřel. Bylo 7. listopadu 2016. Svět se o jeho smrti dozvěděl až o tři dny později.
Je lákavé považovat You Want It Darker za definitivní rozloučení. Cohen ale o smrti přemýšlel a psal dávno předtím. Byla součástí jeho tvorby téměř od začátku.
Ještě jeden hudební dovětek však jeho příběh měl. V roce 2019 vyšlo posmrtné album Thanks for the Dance, na jehož vzniku měl opět lví podíl Cohenův syn Adam.
Když se ohlédnu za životem Leonarda Cohena, překvapuje mě, kolikrát se v něm objevilo něco, co mohlo znamenat konec.
Ve třiatřiceti teprve začínal jako zpěvák. Jeho nejslavnější píseň potřebovala další interprety a dlouhá léta, aby našla své publikum. Na čas odešel z hudebního světa do kláštera. A když ve třiasedmdesáti přišel o značnou část úspor, dokázal znovu vyrazit na pódia a prožít jednu z nejúspěšnějších etap své kariéry. Ještě po osmdesátce vydával nové písně.
To neznamená, že byl jeho život jednoduchý. Nebyl. A rozhodně bych z něj nechtěl dělat nějaký návod na štěstí. Spíš mě fascinuje, že ani velké úspěchy, ani bolestné ztráty pro něj automaticky neznamenaly poslední slovo.
