Článek
Marie Rottrová dnes slaví pětaosmdesáté narozeniny. A já jsem si při přípravě tohoto článku uvědomil jednu zvláštní věc. Přestože její písně poslouchám od dětství, nedokážu si vybavit, kdy jsem ji vlastně slyšel poprvé.
Zato si přesně pamatuji některé okamžiky, které s její hudbou souvisejí. Recitály Jaroslava Wykrenta během mých dětských lázeňských pobytů. Televizní Divadélko pod věží s Jiřím Bartoškou. A především osobní setkání s Marií Rottrovou v pražském Slovanském domě, při kterém jsme plánovali koncert, jenž se nakonec nikdy neuskutečnil.
Když se ohlédnu za její kariérou, fascinuje mě především její schopnost proměnit zdánlivě obyčejný text v osobní výpověď. V písních dokáže vyjádřit smutek, naději, radost i zklamání, aniž by potřebovala velká gesta.
Právě proto jsem pro dnešní narozeninový příběh zvolil titulek o ženě, která dokázala zpívat i mezi řádky.
Nejdřív banka. A potom přišel soul
Kdyby se život Marie Rottrové odvíjel podle původních plánů, možná by její jméno dnes znali především někdejší klienti ostravské spořitelny. Právě tam totiž po škole pracovala.
Narodila se 13. listopadu 1941 v Ostravě-Hrušově, v rodině, kde hudba rozhodně nebyla vzácným hostem. Otec byl varhaníkem a sbormistrem, matka operetní zpěvačkou. Marie se učila hrát na klavír, zpívala a hudba ji přitahovala od dětství.
Přesto z ní nebyla žádná zázračná hvězdička, kterou by někdo v patnácti letech objevil a okamžitě poslal na profesionální pódium.
V roce 1960 se zúčastnila pěvecké soutěže s orchestrem Gustava Broma. Skončila čtvrtá. Žádná zlatá medaile, žádný okamžitý triumf. Jenže právě soutěž pomohla otevřít dveře k její budoucí kariéře.
Postupně přišla spolupráce s rozhlasem, televizní vystoupení a ostravská hudební scéna. A potom skupina Flamingo, později známá také pod českým názvem Plameňáci. Právě tady se začal rodit fenomén, kterému se později začalo říkat česká Lady Soul.
Flamingo, spojené se jménem trumpetisty a aranžéra Richarda Kovalčíka, přinášelo na československá pódia hudbu, která měla kořeny daleko za našimi hranicemi. Soul, rhythm and blues, černošskou americkou hudbu.
Marie Rottrová do toho světa vstoupila s hlasem, který se nedal přeslechnout. Měla sílu, temperament i cit, díky kterému dokázala zazpívat také tichou píseň tak, že člověk poslouchal každé slovo. Soul jí otevřel dveře. Ona se ale postupně prosadila také v lyrických baladách, šansonech a populární hudbě.
Zpívat cizí písně tak, aby byly vlastní
Zahraniční melodie dostávaly v československé populární hudbě nové texty poměrně často. Některé převzaté skladby zestárly spolu s dobou, ve které vznikly. Jiné dokázaly přežít několik hudebních mód.
Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů je Lásko, voníš deštěm. Původně She's Gone od Black Sabbath. Ano, od té skupiny, kterou máme spojenou především s tvrdým rockem a Ozzym Osbournem.
Na první pohled by člověk řekl, že světy Black Sabbath a Marie Rottrové nemohou být vzdálenější. Český text Jaromíra Nohavici a interpretace Marie Rottrové však daly skladbě úplně jiný charakter. Vznikl jeden z nejznámějších hitů české populární hudby.
Přiznám se ovšem k něčemu, co možná některé její příznivce překvapí. Lásko, voníš deštěm nepatří mezi mé oblíbené písně Marie Rottrové. Její mimořádnou popularitu samozřejmě respektuji, ale sám se mnohem raději vracím k jiným skladbám. A právě v tom je podle mě zajímavost tak bohatého repertoáru. Každý posluchač v něm může mít úplně jiného favorita.
Za pozornost stojí také To mám tak ráda, česká podoba francouzské Je suis malade, známé v interpretaci Serge Lama i Lara Fabian.
Marie Rottrová přitom nebyla pouze interpretkou skladeb, které jí přinesli jiní autoři. Sama také skládala hudbu a příležitostně psala texty. Melodie písně Měli jsme se potkat dřív je její vlastní. Slova napsal Vladimír Poštulka.
Tato skladba patří mezi mé nejposlouchanější. S přibývajícími roky v ní stále silněji vnímám téma setkání, která mohla přijít dřív. A možná také lidí, kteří do našeho života vstoupili až ve chvíli, kdy jsme je přestali čekat.
Jaroslav Wykrent. Muž, kterého jsem poslouchal jako malý kluk
Když se řekne Marie Rottrová, neměl by podle mě zůstat stranou Jaroslav Wykrent. Muzikant, zpěvák, skladatel a textař. Člověk, který se výrazně podepsal pod její repertoár a se kterým ji pojilo dlouholeté umělecké přátelství. Jeho jméno je spojené například s písní Řeka lásky.
A právě tady se mi do vyprávění o Marii Rottrové nečekaně připletlo vlastní dětství.
Jako malý jsem jezdíval do lázní. K lázeňským pobytům patřily také kulturní programy a mezi pravidelné hosty patřil právě Jaroslav Wykrent. Dodnes si pamatuji jeho recitály.
Nešlo o žádné besedy nebo povídání o hudbě. Přijel a zpíval.
Tehdy jsem samozřejmě netušil, jak významnou stopu zanechává v české populární hudbě. A už vůbec mě nenapadlo, že o několik desetiletí později budu psát narozeninový příběh Marie Rottrové a vzpomínat přitom na jeho vystoupení.
Dnes mi tyhle recitály připomínají dobu, kdy jsem hudbu poslouchal bez znalosti jejích autorů a souvislostí. Až později jsem začal objevovat, kolik lidí se podílelo na vzniku písní, které jsem znal od dětství.
Ostravská radnice, Divadélko pod věží a Jiří Bartoška
Marie Rottrová pro mě ovšem není spojená jen s nahrávkami. Kdykoliv se ocitnu poblíž ostravské radnice, vybaví se mi televizní Divadélko pod věží.
Pořad, který měl svou osobitou atmosféru. Hudba, hosté, humor, příjemné povídání. A samozřejmě Marie Rottrová, která v něm byla doma.
Dodnes si vybavuji také její společné vystoupení s Jiřím Bartoškou. Píseň Klíč pro štěstí.
Jejich společné vystoupení mi zůstalo v paměti především svou atmosférou. Bartoška nebyl profesionálním zpěvákem a právě jeho civilní projev vedle zkušené zpěvačky dodával duetu zvláštní půvab.
A teď jedna zajímavost. Když jsem si procházel své statistiky Spotify, zjistil jsem, že Klíč pro štěstí je vůbec nejposlouchanější skladbou Marie Rottrové v mém žebříčku.
Není to její nejproslulejší hit. Není to ani skladba, kterou by člověk automaticky zařadil na první místo reprezentativního výběru. Ale pro mě tam je. A nejspíš právě díky vzpomínce na televizní vystoupení, které jsem viděl před mnoha lety.
Koncert, který se nikdy nekonal
S Marií Rottrovou mám ovšem ještě jednu vzpomínku. Tentokrát už ne zprostředkovanou televizní obrazovkou nebo hudební nahrávkou. Setkal jsem se s ní osobně.
Je to pořádně fousatá historie. Dvacet, možná i více let stará.
V té době jsem produkoval benefiční večery pro nadační fond při Klinice popáleninové medicíny. A když jsme připravovali první koncert, vybrali jsme si právě Marii Rottrovou. Místem konání měl být Národní dům na Smíchově.
S Marií a jejím synem a manažerem Vítkem Rotterem jsme se tehdy sešli v atriu pražského Slovanského domu. A já si dodnes pamatuji, jak na mě zapůsobila.
Milá, velmi příjemná, noblesní dáma. Žádná hvězdná manýra. Žádný odstup, který by člověku dával najevo, s jak významnou osobností právě jedná. Prostě příjemné setkání.
Bohužel jsem tehdy nedokázal sehnat dostatek prostředků na pokrytí všech produkčních nákladů. Z koncertu nakonec sešlo. Aby bylo jasno, nebyla to v žádném případě Mariina vina.
Byla to moje producentská nováčkovská daň. Naštěstí ne finanční.
Dnes už se tomu dokážu usmát. A když se ohlédnu zpátky, vlastně mě trochu překvapuje, jak dobře si na to setkání pamatuji.
Z plánovaného koncertu nezůstaly plakáty, vstupenky ani fotografie z pódia. Žádný potlesk publika, žádný přídavek. Zůstala jen vzpomínka. Ale zato velmi milá.
Devátá za poslední měsíc. A to už něco znamená
Občas si říkám, jak zvláštní obrázek o našem hudebním světě dokážou vytvořit streamovací statistiky.
Marie Rottrová má v mém historickém žebříčku Spotify bezmála pět set přehrání a patří jí 147. místo mezi interprety. Někdo by možná řekl, že to není nijak závratné číslo. Jenže já neposlouchám deset interpretů stále dokola. Můj hudební svět je podstatně pestřejší.
A hlavně – za poslední měsíc je Marie Rottrová v mém žebříčku devátá. Devátá!
Přitom si ji rozhodně nepouštím každý den. Jen se k ní vracím. Někdy kvůli konkrétní písni, jindy kvůli náladě. A občas možná také kvůli vzpomínkám, které se s její hudbou pojí.
Mých pět nejstreamovanějších skladeb od Marie Rottrové tvoří Klíč pro štěstí, Cesta, Měli jsme se potkat dřív, Déšť a S tím bláznem si nic nezačínej.
Zajímavé pořadí, že? Žádná Lásko, voníš deštěm na prvním místě. Dokonce ani Řeka lásky.
Ale právě v tom je kouzlo osobních hudebních žebříčků. Neříkají nám, které písně jsou objektivně nejlepší. Říkají nám, které jsme skutečně chtěli slyšet znovu.
Pětaosmdesát let. A stále má co zpívat
K letošním narozeninám dostala Marie Rottrová krásný dárek. Vlastně ho dostali především její posluchači. Vyšla čtyřdisková kolekce Řeka lásky / To nejlepší, obsahující symbolických 85 skladeb. Osmdesát pět písní k pětaosmdesáti letům.
Příjemná příležitost připomenout si nejen notoricky známé hity, ale také nahrávky, které se do běžného rozhlasového vysílání už tak často nedostanou.
A Marie Rottrová rozhodně nepatří mezi umělce, kteří by své jubileum trávili jen listováním starými fotografiemi. Na 24. listopadu má naplánovaný začátek série vánočních koncertů. Na pódiu ji má doprovodit také její dlouholetý hudební partner Petr Němec.
Pětaosmdesát let. Více než šest desetiletí hudební kariéry. A stále je tu publikum, které chce její písně slyšet naživo.
Když se dnes ohlédnu za jejím příběhem, uvědomuji si, že je vlastně mnohem pestřejší, než naznačuje označení první dáma českého soulu.
Byla soulovou zpěvačkou, která se nebála českých balad. Interpretkou zahraničních melodií, které dokázala proměnit v písně blízké českým posluchačům. Ženou, která měla štěstí na mimořádné autory, ale sama také uměla skládat.
A především zpěvačkou, jejíž hlas nikdy nepotřeboval velká gesta, aby dokázal vyprávět velké příběhy.
Mně osobně připomíná ještě něco dalšího. Dětské lázeňské pobyty a recitály Jaroslava Wykrenta. Ostravskou radnici a Divadélko pod věží. Jiřího Bartošku a Klíč pro štěstí. A také jedno odpoledne v pražském Slovanském domě, kdy jsem poznal velmi milou a noblesní dámu.
Z koncertu, který jsme tehdy plánovali, nakonec nic nebylo. Ale její písně tu zůstaly. A s nimi i vzpomínky, které bych bez té hudby možná dávno ztratil.
Milá paní Marie, všechno nejlepší k pětaosmdesátinám. Děkuji za písně, které dokážou říct i to, na co někdy sami nenacházíme slova. A také za jedno setkání, na které dodnes rád vzpomínám.
