Článek
Za filmovými písněmi se často skrývají příběhy, o kterých divák nemá ani tušení. A někdy se stane ještě něco zajímavějšího. Natočíte film, skladatel k němu napíše píseň a ta nakonec samotný film přeroste. Tak to prostě je. A česká kinematografie má podobných příkladů celou řadu. Své o tom ví i Michal Hrůza.
Tak schválně. Zkuste si vybavit film Martin a Venuše. A teď píseň Venuše, duet Michala Hrůzy s Klárou Vytiskovou. Co vám naskočí jako první? Filmové scény, nebo melodie?
Michala Hrůzu většina z nás zná jako někdejšího frontmana Ready Kirken a autora hitů, jako jsou Bílá velryba, Napořád nebo Zakázané uvolnění. Jenže vedle koncertů a vlastních desek si postupně vybudoval ještě jednu hudební kariéru. Filmovou. A není to jen o písničkách pod závěrečnými titulky.
Hrůza skládal také hudbu k celým filmům. Jednou z jeho prvních velkých zkušeností byly Lidice režiséra Petra Nikolaeva z roku 2011. Společně s Karlem Heřmanem a Jamesem Harriesem vytvářel hudbu k historickému dramatu, které rozhodně nebylo snadné ani sledovat, natož hudebně doprovázet.
Hrůza se před komponováním dokonce vydal do Lidic. Chtěl lépe pochopit místo a tragédii, o které film vypráví. Zvlášť obtížné pro něj bylo skládání hudby ke scénám nacistického násilí. Kladl si otázku: „Jak něco takového zhudebnit, aby hudba nepůsobila nepatřičně?“
V létě 2014 prožil Michal Hrůza jedno z nejtěžších období svého života. Po brutálním napadení v Ostravě utrpěl vážné poranění hlavy a čekala ho dlouhá rekonvalescence.
Hudby se ale nevzdal. Právě ona se stala součástí jeho uzdravování. Během léčby začal pracovat na skladbě Muzikoterapie, první písni, kterou po zranění složil.
Tou druhou už byla Padesátka pro stejnojmennou komedii Vojtěcha Kotka z roku 2015. Hrůza měl k jejímu prostředí blízko. Sám totiž několikrát absolvoval Jizerskou padesátku.
Jenže filmařům nepřálo počasí. Kvůli nedostatku sněhu se natáčení přesunulo z Jizerských hor do Krkonoš a Hrůza musel upravit už napsaný text písně.
Zatímco Muzikoterapievznikala během jeho návratu k životu, Padesátka už znamenala návrat k filmové práci. Se všemi jejími radostmi i nečekanými komplikacemi.
O rok později vznikly Pohádky pro Emu režiséra Rudolfa Havlíka. Hrůza dostal nabídku napsat ústřední píseň. Nejdřív viděl pracovní verzi filmu a teprve potom začal tvořit. Vznikla píseň Pro Emu.
A právě tahle skladba je podle mě krásným příkladem toho, jak může filmová píseň fungovat i samostatně. Nemusíte znát filmový příběh. Nemusíte si vybavit jedinou scénu. Stačí vám melodie a slova, ve kterých si najdete něco vlastního.
Písnička za dobrý pocit. A jedno letadlo navíc. Tak by se ve stručnosti dal popsat příběh další filmové písně z pera Michala Hrůzy.
Když mladý režisér David Balda dokončoval svůj filmový debut Narušitel, hledal autora hudby. Herec Jiří Dvořák mu doporučil Michala Hrůzu. Balda se známého muzikanta ostýchal oslovit. Věděl, že rozpočet, který má k dispozici, není zrovna velkorysý.
Nakonec dal na Dvořákovo doporučení. Hrůza nabídku přijal. Píseň Nad světem napsal bez honoráře a Balda mu na oplátku natočil videoklip.
Natáčelo se mimo jiné na bývalém vojenském letišti v Hradčanech u Ralska. A Hrůza později s pobavením vzpomínal, jak mu nad hlavou proletělo letadlo. Když se z prvního průletu vzpamatoval, režisér chtěl záběr zopakovat. Tentokrát ještě níž.
A jsme v roce 2026. Režisér Martin Horský připravoval komedii Někdo to rád v Plznia Michal Hrůza pro ni napsal titulní píseň Copa tuto je?, ve které si pohrává s plzeňskou mluvou.
Jenže tenhle příběh u jedné písničky neskončil. Hrůza viděl pracovní verzi filmu a napadlo ho, že by mohl hudebně doprovodit i další scény. Vzal některé své starší skladby, upravil je do instrumentální podoby a začal experimentovat. A teď to nejlepší. Basovou kytaru nahradil tubou.
Známé melodie najednou získaly trochu groteskní charakter, který se ke komedii výborně hodil. Společně s Janem Horáčkem pak během přibližně měsíce a půl dokončili hudbu k filmu.
Když si uvědomím, že tentýž člověk před patnácti lety skládal hudbu k Lidicím, ten kontrast mě nepřestává bavit. Od historické tragédie k plzeňské komedii. Od symfonického orchestru k tubě. A pořád je to Michal Hrůza.
Hrůzova diskografie je plná různorodých písní. A ty filmové do ní přirozeně zapadají. Některé vznikly pro konkrétní scénu, jiné pro závěrečné titulky. Další se staly součástí televizních příběhů.
A proto tu s námi pořád jsou skladby jako Budu ti vyprávět, Pro Emu, Sázavanebo Zakázané uvolnění. Každá má svůj původní příběh. Jenže časem se od něj dokáže odpoutat. Začne ji hrát rádio, objeví se na albu, zazní na koncertě a postupně si najde posluchače, kteří už třeba ani netuší, pro jaký film nebo seriál vznikla. Film skončí, rozsvítí se světla a diváci odejdou z kina. Písnička ale zůstává.
